Anna chodí teprve do druhého ročníku jičínského Lepařova gymnázia. Proč to říkám? Abych připomněl, že se Baševi drží svého záměru informovat. Že to lidi ocení a přicházejí.

Tady ale taky proto, abych pochválil Aničku. To byla lektorka, panečku. Přednáška pečlivě připravená, skvěle didakticky provedená, jak by se dalo čekat od zkušeného dospěláka. Mluvila z paměti. Přiznávám, že jsem se trochu bál chvíle, až přijdou dotazy. Zbytečně. Je zřejmé, že Anička ví o tématu daleko víc, než pověděla. Bylo jasné, že ji trápí čas. Hodina a půl byla málo. Ráda by pověděla víc a ona měla co povědět. Chtěla. Téma ji zajímá. Studii připravila proto, že jí to baví. Žádný grant, či mus. Zájem. Potřeba sdělit, připomenout.

Je dobře, že takovéhle dívky máme. Ony dokazují, že fňukání a hlásání blbé nálady není řešením. Je potřeba problém poznat a nad ním se zamyslet. Ať jde o židy, nebo muslimy.

V Jičíně žili židé převážně okolo náměstí a na sever od něj. Zabývali se většinou obchodem, řemeslem málo. Migrovali. Přicházeli a odcházeli do velkých měst. Podle ekonomické situace. Neměli to lehké. Říšské vojsko mělo například zakázáno u židů nakupovat. A tak se stávalo, že rabín Polesy, který tu sloužil mezi léty 1908 – 1935, prostě dva měsíce nedostal výplatu. Židé usilovali o to, aby dostali občanství, podmínkou bylo mít v Jičíně Domovské právo. Přesto se emigrace nedařila ani v době, kdy začínalo být zle. Mezi nějak významné rodiny patřili Lustigovi, Goliathovi, Malíř Fischer.

Pak přišla arizace. Směli vykonávat jen podřadnou práci, nakupovat jen mezi třetí a pátou odpoledne. Od roku 1941 byla povinnost nosit Davidovu hvězdu. Z transportu s označením Cl a Cm v roce 1943 vrátili se domů jen čtyři lidé ze 76. Ani v pořádající organizaci Baševi o. p. s. nejsou židé. Ale o problematiku menšin se dobře starají.   Bohumír Procházka