Vernisáž uvedl ředitel muzea Jan Drahoňovský společně s politikem, spisovatelem a hudebníkem Petrem Štěpánkem. Autorce obrazů jsme položili několik otázek.

Před čtrnácti lety jste vystavovala v Lomnici nad Popelkou, jaký byl tehdy námět expozice?
Výstava v Lomnici nad Popelkou byla průřezem tvorbou z předchozích let. Vystaveny zde byly převážně náměty postav, žen a dívek, z části však i zátiší tajemných uliček.

Vloni jste měla velice úspěšnou výstavu v Nové Pace, kde byla opět dominantním tématem žena a láska. Jsou tyto dva náměty stěžejní pro vaši současnou tvorbu?
Loňská výstava v Nové Pace a současně probíhající výstava v Lomnici nad Popelkou spolu úzce souvisí. Stále mě zajímá moje ústřední téma, a to láska, duše a tělo. Jakási nepopsatelná síla těchto prolínajících se aspektů mě stále láká a motivuje.

Žena, to je zřejmě zdroj téměř nevyčerpatelný?
Všechny tyto náměty jsou spolu propojeny ve všech podobách. Snažím se dostat pod povrch citů, pochopit lásku, nitro lidské duše. Maluji to, co nevidím, ale cítím a co prožívám ve všech dimenzích. Je pro mne podstatné pokusit se zachytit stavy euforie, střídání štěstí a smutku, bolestí a soucitu. Nahlédnout do vlastní duše a do duše nebo srdce jiných lidí. Pochopit jejich radost nebo trápení. Je samozřejmě velice těžké takový vjem přenést barvou na plátno, ale tím, že se svými smysly neustále pracuji, cítím, že se mi taková práce daří a že se přibližuji svému cíli zachytit nezachytitelné. Využívám stále svou empatii i přílišnou přecitlivělost ke své tvorbě. Žena vždy patřila a bude patřit mezi mé ústřední motivy.

Věčná otázka. Je to krásný a nevyčerpatelný námět a objekt ve všech podobách. Jen žena má dokonale ladné křivky v každém věku a za všech okolností, hluboké oči a čarodějné úmysly. Je schopna zhostit se stovky rolí ve svém jediném životě. Perla, jež mění barvy podle okolností, v nichž žije. Dokáže být křehkým motýlem i zlou šelmou. Je nečitelná, záhadná, tajemná, nevyčerpatelná studnice umělců všech směrů. Mne zajímá také proto, že se snažím porozumět i sobě samé. Moje vlastní složitost potažmo vede k otázkám a úvahám o lidské existenci, úloze ženy a muže, jejich vztazích a citech.

Zkusila jste někdy na plátně zachytit sama sebe?
Sama sebe jsem samozřejmě již na několika obrazech ztvárnila. Pracuji se zrcadlem, vidím však více svou duši, než reálnou tvář a tělo. Vzdaluji se realistickému pojetí. Takové ztvárnění mi není blízké. Zachycuji a maluji dotyky, polibky, něhu a vůni, lidskou přitažlivost, emoce, dokonalé souznění těl a duší.

Vaše obrazy vyzařují křehkost, něhu, ale mnohdy z nich cítíme smutek…
Reakce těch, kteří z mých obrazů cítí mírný smutek jsou oprávněné a pro mne je to znamení, že moji tvorbu pochopili správně. Láska a emoce se přece nedají všeobecně vyjádřit jen výraznými nebo zářivými barvami a veselými náměty. To by bylo příliš jednoduché. Navíc, já se odmítám přizpůsobit komerčnímu umění. Pokud jsem dostala do vínku dar malovat a tvořit, vydám ze sebe to nejlepší, co ve mně je.

Kam dál směřují vaše umělecké ambice, připravujete letos ještě nějakou výstavu?
Nepřetržitě tedy přemýšlím a pracuji na dalších obrazech a ještě pro tento rok připravuji dvě důležité výstavy doma, v České republice, kde představím opět novou tvorbu. Zanedlouho s velkým potěšením také představím v novopacké knihovně své snové, akvarelové obrázky, kde jsem si na chvilku odskočila do říše květin. Více snímků na webu.