Co příprava takového koncertu obnáší, jaké byly začátky Chinasek, nám v našem rozhovoru prozradil frontman kapely – jičínský rodák Michal Malátný.

Jaké budou oslavy?
Rozhodli jsme se, že slavnostní koncert postavíme hlavně na kapele a že nebudeme zvát mraky hostů. Jediní hosté budou kapela No Name a stočlenný pěvecký sbor mladých lidí od 15 do 25 let. Padesát kluků, padesát holek a je to zatím naplánované, že budou zpívat asi 5 nebo 6 písniček, ale nevím, do jaké míry to mám prozrazovat. Koncert bude rozdělený do pěti jakýchsi bloků, kdy ten první blok se jmenuje Jičín. Je o tom, jak začínáme v minulém tisíciletí v Jičíně, a to bude například černobílé, takhle je to pojaté. Další blok se jmenuje Praha, o tom, jak jsme se s Pavlem Grohmanem dostali do Prahy, poznali jiný lidi a začala další fáze Starých Hadrů, potažmo Chinasek. Pak jsou další bloky. Jeden je akusticko - divadelní, kdy se takovým kouzlem dostaneme z hlavního pódia na takové malé pódium uprostřed haly, a tam dáme akusticky asi 4 písničky jako takový unplugged a pak se zase kouzlem vrátíme.

Už je vyprodáno?
Vyprodáno není, ale už se otevřelo čtvrté patro, to znamená, že brzo padne magická hranice 10 tisíc a pak máme ještě měsíc čas, takže já myslím, že třeba 12-13 tisíc lidí tam bude, což je skvělý. V to jsme tajně doufali a ono se nám to možná splní.

Vyhráli jste Českého slavíka v roce 2005. Máte ve sbírce tři Anděly a spoustu dalších cen. Máte přesto v hudbě nějaké nesplněné cíle? Například zahrát si na nějakém slavném festivalu nebo v nějakém klubu?
Hráli jsme za ta léta všelikde, ale mrzí mě, že jsme třeba nikdy nehráli na festivalu Pohoda v Trenčíně. To je prostě nejlepší fesťák. Tam jezděj fakt super kapely, ale oni nás tam prostě nechtěj. To mě trochu mrzí, ne že bych se kvůli tomu trápil, ale z těch podobně pojatých festivalů jsme hráli například na Colors of Ostrava a příští rok tam hrajeme znovu. Na Trutnově, který je hodně nezávislej, jsme taky dvakrát hráli. Takže ta Pohoda, to by mě taky potěšilo, no. Jinak se mi většina snů splnila. Naším cílem není hrát v halách a stadionech, ale aby to lidi furt bavilo. Já miluju kluby. Tam jsme vznikli a já se tam cítím nejlíp. Já bych byl moc rád, kdyby se nám podařilo vydat desku, kde by bylo třeba deset písniček a mohli bychom ji přinést na vydavatelství a s klidným svědomím říct: Tak tady to máte a vyberte si jako singel, kterou chcete. Všechny jsou dobrý. Pokud si mám tedy ještě něco přát, protože mi to přijde jako zhůvěřilost."

Když jste kapelu zakládali, bylo to tak, že jste si řekli: „Pojďme, uděláme kapelu a budeme slavní" nebo jste prostě hráli, protože jste měli rádi hudbu, chtěli jste se bavit a nechali jste další vývoj osudu?
Přesně ta druhá možnost. My jsme tu kapelu založili na večírku a byli jsme mejdanová kapela. Ona to byla jiná doba a byl to v podstatě životní postoj. V našich očích, kdokoli byl v televizi, tak byl s tou garniturou prostě zadobře a byl jakoby zaprodanej. My chtěli být apriori proti. Spíše jsme obdivovali punkové kapely. Pamatuju si, že jsme ještě neuměli zahrát ani hoří a už jsme se bavili o tom, že živit se hudbou, to jako nikdy, že peníze ničej a my budeme čistí. Bylo nám šestnáct a člověk mluví o něčem, o čem nemá ani páru. V první řadě to byla zábava a studentská recese. Jako Starý Hadry jsme spolupracovali s divadlem, kde jsem hrál. Když jsme hráli tenkrát v Robousích, tak to bylo tak, že kdo uměl na něco hrát, tak hrál a zbytek dělal něco jiného. Měli jsme převleky a rekvizity. Byl to takovej kabaret a studentská recese. Rozhodně to nikdy nebylo o tom, že chceme být slavní, být na prvních stránkách časopisů a brát za to prachy. To se vyvrbilo až před rokem 1995, kdy jsme se rozhodovali, jestli to budeme dělat pořádně nebo budeme dál mejdanová parta a řekli jsme si, tak to zkusme dělat pořádně.

Byla za těch dvacet let v kapele nějaká vážnější krize, kdy jste měl chuť se na to vykašlat a nechat toho? Pokud tedy vynecháme smrt bubeníka Pavla Grohmana, která pochopitelně musela kapelu velmi zasáhnout.
Ano, pamatuju si. Nám se začalo vlastně dařit v roce 1997 deskou Dlouhej kouř. To jsme začali být v povědomí. Začaly nás hrát rádia, začali jsme chodit do televize a rozjel se kolotoč. Do té doby jsme hráli třeba dvakrát za měsíc, ale po tom Dlouhém kouři se to rozjelo a v roce 98 jsme odehráli 200 koncertů. Když začal ten kolotoč, tak si pamatuju, že jsme hráli někde u Mladé Boleslavi a já jsem tam po koncertě stál úplně vyřízenej a došlo mi, že to bude takhle vypadat a uvědomil jsem si, že to je hroznej nářez a že nechci, aby to takhle bylo. No a řekl jsem, že končím. Naštěstí mi Pavel Grohman vysvětlil, ať neblázním, že když už jsme to dokopali takhle daleko a konečně začalo to, po čem jsme toužili, tak to přece nemůžeme vzdát. Naštěstí mě ukecal.

Scházíte se s členy kapely i mimo aktivity Chinasek? Jezdíte například společně na dovolenou?
Ne, to fakt v rámci našeho společného duševního zdraví nejde. To ale neznamená, že se nemáme rádi. Těch společnejch akcí máme s klukama tolik, že si od sebe potřebujeme odpočinout a pak se na sebe zase těšíme.

Když slyšíte vaše starší písně, říkáte si třeba, že byste to dnes už takto nesložil?
Ano, stává se mi to dost často. Pokud nemusím, tak naše desky neposlouchám, ale když třeba sestavujeme playlist, tak jsem nucen si staré desky občas poslechnout a někdy mě to vyděsí. Některé jiné věci mě naopak překvapí, že jsem je třeba neměl dřív rád a teď si říkám: „ sakra, ono to není tak špatný". Člověk má čím dál větší autocenzuru a přijde mi, že dnes už bych spoustu těch starých textů nepustil, protože mi připadají naivní. Asi třetinu věcí bych dnes udělal jinak, ale to je normální vývoj.

Která píseň z vašeho repertoáru je vám niterně nejbližší?
Myslím, že jedna z nejlepších písní je Vrchlabí a potom mám rád píseň, kterou nikdo nezná, protože je to skrytý track na albu Originál z roku 2001 a ta píseň se jmenuje Bazén. Udělal jsem to pro jeden studentský film, který nakonec nevznikl, ale píseň zůstala. Tu mám hrozně rád, tam se nejvíc podařilo propojit text s pocitem a hudbou.

Jaké jsou plány Chinasek na rok 2014, kromě zmiňovaného koncertu?
Pracujeme na nové desce. Měla by vyjít na podzim 2014. Půlku už máme hotovou. V květnu budeme hrát na Majálesu a pak nějaké festivaly. Jestli bude Tour k desce, tak až na jaře toho dalšího roku. Nechceme, aby na té desce byla jediná písnička, která by tam nepatřila, takže raději si dáme záležet, můžeme si to dovolit, aby to stálo za to."

Co vy a herectví? Hrajete v současné době někde?
Nyní hraji v městském divadle v Karlových Varech. Je to hra od norského autora Ingvara Ambjornsena a jmenuje se Chvála bláznovství. Hrajeme to jednou měsíčně, plus zájezdy. Příběh je o dvou autistech, kteří se po 30 letech v ústavu dostanou do normálního života. Jinak jsem nyní dostal nabídku od pana Suchého z Divadla Semafor. To mě potěšilo. Mohl jsem si dokonce vybrat jednu z jeho tří připravovaných premiér, řekl jsem mu, že to zkusím a uvidíme, jaký budu. Filmy mě nelákají, ale divadlo mě hodně baví.

Vracíte se do Jičína rád? Jak často sem jezdíte?
Já i moje žena tu máme rodiče, takže sem jezdíme. Mám to tu rád. Město je krásný a pohádkový festival je výborný. Jsem hrdý na to, že jsem z Jičína. Jestli si ale můžu trochu rýpnout, tak i tady občas trochu cítím, když mluvím s lidmi, syndrom malého města. Hráli jsme všude možně a člověk na menších městech po koncertě slyší, jak je tam všechno na prd, že tam chcípl pes a podobně. Proto miluju cestování. Rád vidím, jak lidé žijí jinde. Tím nemyslím jen v zahraničí, ale i u nás.   Ptal se Martin Vávra