Tradici udržuje především žurnalista Bohumír Procházka (na snímku vlevo). „Opravdu mě teď nenapadá, na co bychom si mohli připít. Snad tedy na toto: Tak aby nebylo ještě hůř, než je!" pronesl před hloučkem asi dvaceti lidí a připil kalíškem svařeného vína.

Přítomný Jan Janoušek se chytil jeho slov. „A taky si připijme na to, ať je znovu nenapadne zavřít vysoké školy. Jako v roce 1939." Připomněl tím, že 17. listopadem si připomínáme nejen Sametovou revoluci, ale také tragickou revoltu studentů proti nacistické porobě.

Ještě dvě ohlédnutí
Přinášíme ještě dvě zpovědi osobností z Jičínska, které se nám minulý týden nevešly na stránky deníku.

Michal Babík, ředitel muzea:
Protože mi bylo v té době jen devět let, vzpomínám na 17. listopad 1989 především prostřednictvím školy a mých rodičů – většinu souvislostí jsem v té době nechápal. Toto datum a změny ve společnosti jím vyvolané zapříčinilo to, že jsem o pár let později „ztratil" svého bratra. Přihlásil se do soutěže v angličtině, tu vyhrál a jako jeden z prvních studentů odjel studovat do USA. Postupem času vystudoval několik škol, oženil se a zůstal tam.

To by před 17. listopadem jistě nebylo možné. Vídáme se od té doby maximálně jednou za rok. Pocházím ze Šumperka a dům, ve kterém jsem vyrůstal, se nacházel hned vedle kasáren, kde pobývali sovětští vojáci – takže barvitě si vzpomínám spíše na odchod vojsk o něco později. Datum samozřejmě vnímám v mnoha souvislostech, ovšem mně osobně toto datum jaksi podprahově evokuje hlavně to, že se studenty je třeba ve společnosti počítat.

Jaroslav Vácha, ředitel ovocnářského ústavu:
Listopad 1989 pro nás znamenal skutečnou svobodu. Nevím, co si kdo pod tímto pojmem představuje, ale já ji chápu jako svobodu volby. Mé děti mohly studovat, navíc obory, které si vybraly, nezávisle na milosti, či nemilosti posudkových komisí, působících před listopadem.

Zapojení do veřejného života, svoboda projevu nebo cestování do zahraničí bereme jako samozřejmost, řada spoluobčanů v zahraničí i žije a pracuje. Takové aktivity pro nás tehdy byly naprosto tabu, případně se trestaly vězením. Takže i když se mi dnes ledacos nelíbí, nikdy by mě nenapadlo volat po „zašlých dobách socialismu".