Poměrně novým přírůstkem do sbírek RMaG v Jičíně je soubor 11 kusů papírových masopustních a karnevalových škrabošek. Co do stáří nepatří k nejstarším, naopak. Pocházejí z 80. let 20. století, dokládají však tradiční vzory škrabošek, které se objevují od konce 19. století. Škrabošek ze starších období se dochovalo v muzejních sbírkách v českých zemích jen pomálu.

Součástí souboru jsou škrabošky cikánky, báby s dědkem, mladé dívky, Číňana, Japonce, černocha – lidojeda, ze zvířat pak prasete. Jednou z velice oblíbených postav masopustních obchůzek byla právě cikánka, podobně jako postava báby s dědkem v nůši. Masky Číňana, Japonce, černoch nebo indiána získaly na oblibě při karnevalových zábavách či sokolských šibřinkách. Symbolizovaly především vžitou představu, a mnohdy až karikaturu.
Od 16. století se škrabošky a masky do českých zemí dovážely z Itálie, z oblasti Benátek, kde má jejich výroba staletou tradici stejně jako benátský karneval. Byly však určené pro městskou společnost.

V našem prostředí se vyráběly škrabošky z plátna a papíroviny technikou odlévání do forem. Tovární výrobu u nás zavedl Eduard Held v roce 1884 v Zákupech u České Lípy. Firma prošla znárodněním a změnou majitelů, ale i přesto dodnes vyrábí jako jediná u nás a snad i v Evropě veškeré masopustní a karnevalové zboží od girland, lampionů a konfet po čepičky, škrabošky a obří nasazovací hlavy. Zachovala také původní vzory firmy Eduarda Helda. Škrabošky jsou dodnes vyráběny stejnou technikou, a to z papíroviny nebo kašírováním. Papírový základ se následně maluje a po zaschnutí lakuje. K masce jsou také po stranách připojeny pruženky, aby nám držela na obličeji.

Tisíciletá historie
Maska či škraboška má velice dlouhou historii. Umožňovala spolu s převlekem a líčením stát se jiným člověkem, zvířetem či zosobněním abstraktního jevu. Byla symbolem vyvolávajícím představu skutečné osoby či zvířete. Stala se také nedílnou součástí magických rituálů. Krom jiného zaručovala i jistou míru anonymity. Proto jsou masky a škrabošky velice oblíbené a zůstávají tradiční součástí masopustních obchůzek a také karnevalových zábav.

V maskách dodnes přežívají až tisícileté symboly pohanské víry a věrských praktik. Zejména v lidovém prostředí měla každá maškara svůj význam, úlohu a místo v průvodu. Dnes je lidé chápou už jen jako atraktivní a humornou součást obřadů, jako kostýmy, ale prvotně byly samotnými činiteli magických úkonů při rituálech na základě tzv. magie podobnosti (nasazením masky získávám významné vlastnosti tvora, kterého maska představuje) a při rituálech na zajištění úrody. Řada obchůzek s maskami je soustředěna do období kolem přelomu starého a nového roku a předjaří (na sv. Cecílii – 22. 11., na sv. Barboru – 3. 12., sv. Mikuláše – 6. 12., na Nový rok, Tři krále atd.). Některé se uplatnily také v období Velikonoc a májových obyčejů, nebo v období sklizně.

Jak už jsem uvedla, nejčastěji se s nimi setkáme v období masopustu. Masopust byl časem veselosti a zábavy. V tomto barevném bujarém spektáklu se prolínají pravěké motivy s ohlasy antiky, středověkých her a ročního koloběhu s oslavou života jako takového. Převleky za maškary umožňovaly také skrytou i zjevnou kritiku společenského uspořádání i konkrétních osob ve společnosti.

Nejčastějšími byly antropomorfní masky lidské (cikánka, žid, turek, mouřenín, žebrák, sedlák se selkou, medvědář, šašek, husar, kněz, bába s dědkem ad.), objevovaly se i postavy nadpřirozené (čert, anděl, smrt). Zvířecích masek značně ubylo s oslabením lidové víry a symboliky zvířat (medvěd, koza, kůň, beran, kohout ad.). Nezbytnou součástí každé masky byly rekvizity v podobě hole, šavle, metly, zvonce, karet, řetězu apod.

V českých zemích byla nejrozšířenější škraboškou umrlčí lebka a ďábel. Řada masek však postupně ztrácela od konce 19. století svůj význam a především ve 2. polovině 20. století získala zcela nezávazný karnevalový charakter.   Hana Macháčková