V rohu ukázky knih, které paní malířka ilustrovala. Od pohádek až po filozofický slovník. Uprostřed další dílo, například kostýmní návrhy pro Zvonokosy, které se hrály v Karlíně. Vedle stojí ve středu 3. října dáma v černých šatech s bílým lemováním – autorka. Pak část její rodiny, pracovnice knihovny. Z příchozích na besedu byli jsme tu, tuším, tři.

Malířka mnoha žánrů, autorka slovesná, filmařka, výtvarnice divadelní, též novinářka, žena mnoha profesí je taky skvělá vypravěčka. A proto jsme se nějak nemohli rozejít, i když paní Lojdová už několikrát skončila a svou kytku (byly to bramboříky?) dostala. Zajisté k tomu přispěla i dobře připravená paní knihovnice Věra, která udivovala detaily z malířčina života, a Dana, která skvěle přečetla její dílo Soukromá fata morgána. Tím otevřela spoustu témat z tvůrčího života umělkyně.

Obohacení uměním
Příjemné, věru příjemné posezení. Ukázka plodného života bez touhy předvádět se. Beseda, vyprávění, které je nejen poutavé, ale i poučí. Snad jen káva chyběla k úplné dokonalosti. Sem patřila, protože tohle nebyl systém lektor – diváci naproti. Tohle bylo vzájemné obohacování. Dík, Knihovno Václava Čtvrtka.

I za to, jak malířka pověděla o spolupráci s Radkem Pilařem na Zvonokosech: „Měli jsme před sebou trému. Ale když jsem otevřela desky, zjistili jsme, že máme stejnou barevnost." Nebo setkání s Kamilem Lhotákem, který objevil její nakreslené čerty a na základě toho pomohl s výstavou. Paní malířka hovořila i o tom, jak se u ní potkává psaní a malování: „Myslím, že při té druhé činnosti si odpočinu." Ale přiznala, že v poslední době ji to víc táhne ke psaní. Vyprávěla, jak ji dojímá, když doma objeví starý zažloutlý dopis, a je to start k dalšímu konání.

Však nejvíc zapůsobila vzpomínka na strýčka, posledního lidického faráře, Josefa Štemberku, očima dítěte předškolního věku. Vyprávěla, jak se jí při návštěvě u nich doma zastal, když pokreslila stěnu záchoda svým oblíbeným čertem. Bylo to krátce před lidickou tragédií.
⋌Bohumír Procházka