Lucie je doktorandka, tedy ještě studentka, v umělecké historii nejen znalá, ale o svých výzkumech umí srozumitelně a poutavě hovořit. Její mládí projevuje se i v tom, že nenudí posluchače jen slovy, ale připravila si náležitou obrazovou dokumentaci. Nejen staveb, ale i jejich náčrtů a kopií stavebních plánů. Fotky zámků a kapliček provokují diváky k záměrům cest – tam bych se měl podívat, až sleze sníh.

Některé náčrty půdorysů staveb jsou obrázky půvabné svým tvarem. Připomínají plošky drahých kamenů, pečlivě vybroušených. Nu a stavební výkresy fotí se špatně, protože už samy bývají kopiemi s malým kontrastem.

Tak mladá a už pouští se do polemiky vážné. Čí že jsou vlastně některé stavby blízko Jičína, jako třeba kaple Anděla Strážce, nebo sv. Trojice? Kdo je navrhnul? Byl to známý J. B. Santini Aichl, nebo daleko méně známý pražský stavitel a architekt Filip Spannbrucker? Jednoznačně netvrdí tak ani tak, jen snáší argumenty pro i proti. To je podstata vědecké práce. Na rozdíl od politiky.

Těch otázek bylo a je na šlikovských stavbách samozřejmě víc. Nebo chcete-li, na stavbách Mariánské zahrady. Kupříkladu kde se vzal u vokšického špejcharu přístavek, který připomíná lodžii. Tady lektorka odpověděla jednoznačně. Byl pořízen dodatečně, někdy v letech 1820 – 30, aby zjemnil přechod od užitkové sýpky do parku vokšického zámku.

Všelijakých zajímavostí bylo tu víc. Jednu povězme na závěr: u staveb v historii uváděl se mezi tvůrci „polír". Tedy člověk, který řídil provedení stavby. Býval publikován vedle autora, tedy architekta, který stavbu navrhl. Někdy býval to týž člověk, jindy se z někdejšího políra stal architekt. A někdy se to popletlo, takže se dodnes neví kdo co.

I v tom je půvab vědy, zvané umělecká historie a Lucie Rychnová dala nám do něj nahlédnout.   Bohumír Procházka