Život akademického sochaře Jiřího Korce je úzce spjat s Českým rájem, konkrétně Turnovem, kde se narodil a studoval. Poté se stověžatou Prahou, v které žil a tvořil, a pak s Mlázovicemi, kde v domku manželčiných rodičů prožil poslední léta svého života.

Nadaný Jiří Korec po vystudování šperkařské školy v Turnově absolvoval Vysokou školu průmyslovou v Praze u profesorů Jaroslava Horejce a Bedřich Stefana, profesorů par excelence, kteří předávali mladým adeptům to nejlepší z české i světové tvorby a přitom se snažili převést je k vlastnímu výrazu. To je patrno v díle akademického sochaře Jiřího Korce, který ve své tvorbě předstihl dobu.

Svým založením on sám byl lyrik, proto námětem jeho plastik byla především žena, milenci, matka s dítětem, ale umělec reagoval i na dobu, ve které žil, na výsledky vědy a techniky, kosmonautiky, vesmírné objevy a v neposlední řadě i apelaci proti násilí.

 Byl všestranný, a to jak v námětech děl, tak i v provedení, z materiálů využíval kov (sám si odléval), dřevo, sádru, různé kombinace materiálů, lamináty (ve své době byl první, kdo využil tuto hmotu k sochařské tvorbě). Byl nejen vynikající sochař, ale uměl dát svému dílu duši, barvu, svěžest, patinu. Bohužel, ve své době byl na domácí půdě nedoceněný a dostal jen minimální prostor k samostatným výstavám, i přesto, že v roce 1958 získal uznání za své dílo Osvětim – plastiku matky, která ve svém klíně ukrývá ohrožené dítě, a uznání na výstavě mladých umělců v Brně.

První samostatné výstavy se dočkal v roce 1963 v Alšově galerii v Praze. Další samostatná byla až po roce 1989, pak následovaly další. Pro své nekonformní vlastnosti a postoje byl opomíjen, bylo mu bráněno veřejně se jako samostatný umělec prezentovat, byl to věčný boj s arogancí moci, který vždy vyústil stejně: „To vám nepovolíme, s tím neuspějete,“ nebo bez reakce. To byly hlavní důvody, které ho vedly k osamocení. Uzavřel se do svého ateliéru na Letné, aby zde přes všechny ústrky pilně pracoval a v dílech reagoval na palčivé otázky doby.

„Jiný by se bránil, možná by se i serval, ale Jiří byl velice moudrý, citlivý a hodný člověk, šel do ústraní, nehádal se, protože věděl, že ničemu nepomůže,“ říká jeho manželka Květa.

„Korec vedl důvěrný dialog s hmotou, neznásilňoval ji, zacházel s ní jako milenec, s něhou a jemností. Hledal citovou podstatu lidství, senzitivnost, zranitelnost, ale zároveň jeho duševní i duchovní stránku,“ vyjadřuje v monografii, nazvané Jiří Korec, Miroslava Hlaváčková.

Poté, co se nemohl doma prosadit jako sochař, vrhl se v roce 1972 na tvorbu medailí a plaket. K tomu ale říkal: „Já jsem na prvním místě sochař, já nechci rejt na medaile.“

I tady, jak jinak, byl velice úspěšný a získal řadu význačných cen zejména v cizině. Svoji sochařskou tvorbu uzavřel v roce 1988 plastikou Svatá Anežka Česká (bronz), věnovanou papeži Janu Pavlu II. při jeho návštěvě v naší vlasti, a dále dílem „Žena“ (torzo). „Korcovo lyrické sochařství je harmonické, klidné a citové. Je lidské, jako byl jeho autor,“ míní Miroslava Hlaváčková spolu s předním kunsthistorikem Jiřím Šetlíkem. Poté, co v devadesátém prvním roce přišel Jiří Korec o svůj pražský ateliér, se natrvalo usazuje v Mlázovicích, kde v roce 1992 uzavírá svoji medailérskou tvorbu medailí „Kříž v srdci“ (sádra, patina). V roce 2004 zde po těžké nemoci umírá.

Jeho dílo spravuje manželka Květoslava, která mu byla po celý život všestrannou oporou, pomáhala mu a pevně za ním stála za všech okolností.Při příležitosti manželových nedožitých 85. narozenin uspořádala retrospektivní výstavu jeho medailérského díla v Turnově, která byla ukončena nyní 19. února.