Opatrně otevírám dveře na balkon. Při tom vyplaším kocoura, který se rozvaluje hned u dveří.

 Zahrada je zaplavena světlem. Když zvednu oči, úžasem se mi zatají dech. Šedivá opona několika posledních dnů je pryč. Západní obzor nabízí širokou paletu nebeské modři s bílými shluky mlhovin. Na obloze září Měsíc v úplňku hřejivým zlatým světlem. Žádná stříbrná, ale zlatá! Božský obraz na okrajích lemovaný černavě modrou s vystupujícími konturami vysokých stromů a zlatými terčíky hvězd.

Vnímám přítomnost Stvořitele a souznění s Universem. Dívám se do tváře Měsíce. Slunce miluji, ale pohledět mu do tváře nelze. Večernice je zase příliš daleko. Venku je pod nulou, takže se po chvíli úžasné podívané vracím na lůžko. Ale spát se nechce!

Pro takové chvíle mám na nočním stolku připravené knihy, které mohu číst znovu a znovu. Patří mezi ně i Lázeňské povídky, Portrét, Vůně kamene a Modlitba pro Jitřenku autora Jiřího Sehnala z Lázní Bělohradu. Jsou jako bible – mohu je otevřít kdekoliv a osloví mě svou moudrostí, humorem, krásnou češtinou, znalostí života… Jsou to studánky se živou vodou.

Zdá se mi, že Jiří Sehnal po dlouholetém hledání našel svou cestu ve sdělování svých myšlenek druhým – přestože zná i jiné cesty – vyniká i jako novinář, grafik a sochař.

Trochu mu závidím, protože já žádný talent nemám. Ale kdybychom byli všichni talentovaní, kdo by pak obdivoval ty, co umí?

Půjdu vařit a doufám, že plněná roláda k obědu bude také umělecké dílo, i když hodnoty pomíjivé. Dál budu zvedat oči k nebi a číst knihy autorů, kteří píší nejen hlavou, ale i srdcem.
⋌Iva Majdanová, Jičín