Ve čtvrtek 25. března otevřela ve výstavní chodbě Regionálního muzea a galerie svou výstavu dřevořezů. Podobnost ještě v tom, že obě výstavy byly k životnímu jubileu. Tady není třeba jakýkoli bonton, který se někdy vůči ženám projevuje. Paní Kubínové je pětaosmdesát, je to štíhlá žena, které to pálí, má spustu nápadů a aktivit, zajímavě vypráví a je právě v plném pracovním nasazení. Nejpřiléhavější zdá se hovorové označení „čupr baba.“

Na vernisáži bylo pozoruhodné i to, že v aktivní roli vyskytly se tu i čtyři generace rodu Volfových. Výstavu velmi citlivě zahájila dcera, taky výtvarnice Ilona Chválová; členkou sboru, který na výstavě zazpíval, byla vnučka, a jako nosičky květin pobíhaly tu v hale pravnučky.

Tím ale pozoruhodnosti nekončí. Jedním z ústředních témat dřevorytů byla žena, mateřství, motivy plodnosti. Nu a aby se motiv naplnil, dvě členky sborečku Babí léto, který skvěle zvládal trojhlasy, byly zjevně v „jináči“. A své těhotenství hrdě nesly.

Snad pozoruhodnost další – paní Kubínová dobře pamatuje Mistra Josefa Váchala – dřevorytce ze Studeňan. Do jejich rodiny byla za války přidělena a s potěšením si prohlížela „desky“ složené, možná spíš zastrčené pod postelí.

Po obou stranách chodby jsou na zvláštním papíru otisky dřevořezů, ale taky dřevorytů. Paní Kubínová od jednoho díla dělá zpravidla čtyři až šest tisků. Sama od sebe deska je dalším dílem. To ukazuje příklad Římského portrétu, kdy je vystavena matrice i tisk. Tady je pozoruhodné ještě to, že deska, kotouč ze stromu, je prasklá. A ta prasklina je i součástí výsledného díla. „Ne, to vůbec nevadí, naopak,“ vysvětlila umělkyně.

Liberec, kde Eva Kubínová žije, je uprostřed lesů a výtvarnice tam nachází nejen materiál pro svou tvorbu, ale i četnou inspiraci. Sama deska, kotouč, na němž po vybroušení vyvstanou léta, představuje i výrazný podnět. Což nejsou křivky přírodní tolik podobné křivkám ženským?

Do druhého května bude v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně výstava, která stojí za vidění. ⋌Bohumír Procházka