Viděli to i po představení, a kdyby přišli v deset, koukali by na zmrzlé herce ještě. Jak je Jirka sekýruje a oni si to nechají líbit.
Na Divovánocích makají dobrovolníci, kteří se za Jirkou táhnou zdaleka, spí po dvě noci na zemi, když je potřeba, tak lámou větvičky, aby se nešlapalo v blátě, uklízejí, přenášejí, hrabou, hrajou, zpívají. A pak přijde Jirka, a řekne – komu jsem ještě nedal na benzin nebo na vlak?
Sobotní příběh Marie a Josefa v arkádách, kterým Divovánoce v lodžii žačaly, byl takový, že se tajil dech.
Pak přišla paní uklizečka a sprdla Jirku, že nebude ty papírky, které nahrazovaly sněhové vločky, uklízet. Tak se průvod do lodžie zdržel, protože se muselo zametat.
Mezitím ty holky v nemožných beretech a kluci pořád lámaly ty větvičky, stejně pak byl každý náležitě od bláta. Čestný dvůr se v tomhle počasí větvičkami odblátit nedá. Ale za to ty holky a kluci nemůžou.
Jirka ještě při průvodu do lodžie lipami vypadal nemluvně, protože si pořád ještě myslel, že přišlo málo lidí.
Pak ještě ten příběh o narození běžel dvakrát. Ve dvoře a na terase a v parku. Když se objevil ten veliký anděl a z něho vyběhli malí andílci a k tomu zpívala ta holka obalená šálou a jinak bylo až nábožné ticho. Úžasné bylo, jak tam hrála celá ta stavba. Jak Josef klepal na všechny ty dřevníky jako betlémská stavení a všude ho vyhazovali, třeba klárinetem. Tak naložil Marii na takovej vozejk a tlačil ji. Protože vozejk strašně pískal, tak ho po cestě mazali. A lidi udělali průvod a šli za tím vozejkem a někteří pomáhali tlačit, protože bláta bylo čím dál víc. A ti kluci s klárinetem a harmonikou k tomu hráli Narodil se Kristus Pán, ale zdžezovaně, protože všem bylo trochu zima.
Taky tam v parku před lodžií, když tam ti černí ptáci poletovali a poletovali, zazněla ta česká věta: „Už se na to vyser!“ Zavolal ten klárinetista. Taková věta na žádných vánočních oslavách v zemi EU nazazněla. Tady se lidi smáli a chápali, protože to bylo funkční, protože to patřilo k atmosféře, jaká na oslavách EU nebývá. Protože takhle to může být jen v lodžii. Ve dvoře napočítal jsem lidí více než 150. A všichni volali Jirkóó, Vydróó. Ale on se zašil a nepřišel.
Další program popisovat nebudu, to udělali jiní. A taky mi spadnul novinářský notes do bláta. Je to na něm vidět, kdyby někteří o tom blátě nevěřili.
Ta Anička, která hrála ve sklepení o dědkovi Všehofousovi, přiznala, že jí tu kouzelnou scénu připravila jičínská Radka Mizerová – Smolíková. Obyčejný kulatý kufr a tam byla ta vesnice a blikající hvězdičky a nakonec stromeček, který hraje. A ta náves byla opravdovská šumavská, kde bydlí Aničky dědeček a Anička si to takhle sama napsala. Protože pak řekla, že nejvíc ji baví autorské divadlo.
V Oktogonu (skvělý název pro jižní část vnitřku lodžie) hrál Ignitus. Směs historických a moderních nástrojů i rozpustilých i vážných písní z Evropy. Asi jen jeden profesionál, a taky jeden truhlář. Monika řekla, že v létě byli ve Francii a tam hráli na ulici a vybírali do klobouku. Pokryly se náklady. Ale spali venku, na vinicích. Píšu to proto, aby bylo zřejmé, jací herci a kapely v lodžii vystupují. Světlobubny jsou velké, z vnitřku nasvětlené bubny. Na obvod se nalepí vystřižené obrázky, buben se pomalu otáčí a na stěně se ty obrázky promítají. Ale jinde to tak nevynikne, jako ve sklepení lodžie. A t.d.
Divovánoce se konaly v sobotu 10. prosince nejprve v arkádách jičínského zámku, pak ve všech prostorách lodžie a čestného dvora. Jiří Vydra je kastelánem v lodžii a autorem Divobetlému a celé koncepce programu. Ale všechno by to nebylo tak úžasné, kdyby se na tom nepodílelo asi 40 lidí od pryč a i z Jičína, v převážné většině zadara.⋌Bohumír Procházka
