Labyrint je takový zvláštní jev. Je to jeden z nejstarších útvarů kultury (uvádí se více než sedm tisíc let), nejlépe jej známe z antiky (Kréta, Mínotaurus, Ariadnina nit), ale dnes ukazuje velká módní vlna budování labyrintů na veřejných prostranstvích, v nemocnicích, školách, na farách, že má co říci člověku. Ten má mnohdy pocit chaotičnosti světa a potřebu cítit společenství. Cesta do středu labyrintu a zase zpět přináší zajímavá řešení, jak ukazují fotografie a komentáře z míst, kde byl nějaký labyrint instalován.
O letošním festivalu bude v jezuitské koleji otevřena Přehlídka labyrintů, labyrint se stane součástí výtvarných dílen a soutěží, ze zámku Loučeň, v současnosti místem s největším počtem labyrintů přijedou s řadou konkrétních námětů. Pravděpodobně mezi valdštejnským zámkem a chrámem sv. Jakuba bude jeden z labyrintů, neboť ten, který bychom rádi viděli jako jednu z trvalých ikon města Jičína a který byl jako námět předložen, je zatím ještě v jednání.
Skutečnost, že labyrint má nějaké poselství, že se podobá cestě životem, si nejspíš neuvědomí děti, které si hrají a jsou okouzleni tajemstvím. Hlavolamy, jazykolamy, četba textů pozpátku či zrcadlově, ale třeba taky sudoku, stolní hry, ale třeba taky orientační běh, to vše má v sobě
něco z labyrintu.
Dospělí si kromě toho vzpomenou například na celou řadu filmů jen v poslední době, které pojednávají o oněch „hlubších“ vrstvách (třeba Jméno růže, nejposledněji Podivuhodný příběh Benjamina Buttona o dvou časově protichůdných životech). Podobnosti mezi středověkými a barokními klášterními zahradami se strukturou dnešních webových stránek jsou tak křiklavě nápadné, že se úvaha o nich podobá kýči. Nicméně v budoucnosti ještě dostaneme řadu odpovědí. Ta současná je program letošního festivalu.
(Jan K. Čeliš, autor je profesorem na Lepařově gymnáziu v Jičíně a hlavním dramaturgem festivalu JMP 2009)
