V mládí boxer i básník, kvůli obživě zručný pracovník v řadě profesí od bednařiny až k cihlářství, ale hlavně veliký a úspěšný experimentátor ve všech možných oborech umění. To je JOSEF BUCEK.
Škála nápadů Josefa Bucka je nevyčerpatelná. Už nyní se připravuje na zvládnutí skleněných plastik za pomoci přítele Jiřího Ryby. V zásobě má speciální sklářský písek, k němuž přidá bílý cement a chce zkusit sochy.
Jako devítiletý kluk poznal v Jičíně saunu a od té doby ji nezanedbává. Relaxuje v ní dvakrát týdně a načerpá veškerou potřebnou zásobu energie.
Malíř, sochař, dřevořezbář, kameník, keramik, kamenář, šperkař, kolážista i nápaditý tvůrce feromorbidit, artefaktů z kovošrotových odpadů, které zdobí i jeho vokšický areál, ve kterém jeho dcera podniká a on spokojeně tvoří a dává volnost svým originálním uměleckým nápadům.
Tady také vybudoval z bývalého kravína galerii J. B. Spektrum, která už několik let slouží umělcům, i milovníkům umění.
Josef Bucek je člověk plný energie, nápadů a aktivit. Mimo jiné i nadšený potápěč a veliký milovník egyptské kultury, což je jednak návrat do mládí, kdy v Praze navštěvoval přednášky klasické arabštiny v Orientálním ústavu, ale i úcta k historii.
Kamarád malíř Michail Ščigol ho nazývá avantgardním tvůrcem s mladickým elánem, věčnou chutí k hledání a objevování i jistým pocitem tajemna, jež zakrývá jeho další schopnosti.
Když jste před čtyřmi roky otevíral ve Vokšicích galerii J. B. Spektrum, představil jste se v ní návštěvníkům částí své tvorby. K současným osmdesátinám jste připravil průřez celoživotní cesty uměním. Jste zase o kus dál a zároveň máte další plány?
Jsem člověk pracovitý a činorodost vyznávám svrchovaně. V době po otevření galerie jsem udělal spoustu trojrozměrných věcí, ale také jsem se znovu pustil do malby. Na výstavu jsem teď vybíral z obrovského množství. Od klasické sochařiny, přes keramiku a všechny další techniky. I zvětšené prostory galerie mi nebudou stačit a moji přátelé i návštěvníci uvidí jen výběr. Zrovna nedávno jsme s mojí báječnou dcerou vzpomínali, že ona byla u zrodu té myšlenky, abych náš zamořený dům veškerými mými aktivitami odlehčil a po navrácení schlikovského majetku se přestěhoval sem. Od samého počátku jsem chtěl, aby to bylo místo kulturního dění v tom nejlepším smyslu slova.
To se vám povedlo a vokšická galerie je skutečně živé centrum. Zájemců o vystavování je asi pořád hodně, ne?
Děláme přibližně sedm výstav do roka, spojili jsme se i s občanským sdružením ze Starých Hradů, které přišlo prodejem zámku o prostory, ale našlo je k mé radosti u nás. Dvě akce jsou každoročně pravidelné. Právě z Hradů přenesené kulturní setkání prvomájové a potom v červenci kytarista Štěpán Rak s hercem Alfrédem Strejčkem. Je úžasné, že u všech výstav malířů, fotografů, keramiků a dalších vládne u nás vždycky opravdu přátelské klima. To je pro lidi, které spojuje společný zájem o umění, nejlepší odměna.
Jaké zaměření a která technika u vás v současnosti vítězí?
To, co každý člověk zabývající se uměním v amatérské i profesionální podobě má, nějak vydává. Když cítím, že už jsem řekl, co jsem chtěl a dál nepůjdu, uteču od toho a vrhnu se jinam. Já jsem empirik, ke každému vyjádření se dopracovávám vlastní cestou. Nehledám žádné slohy, jdu svojí stopou, ať se to někomu líbí, nebo ne. Musím to sdělit po svém a jestli to někdo přijme, záleží jen na něm. V poslední době jsem třeba pracoval hodně s cínem, pak jsem se vrátil k technice 60. let k lité malbě. Tam zažijete tak fantastické a neřízené procesy, že jednou vznikne krásná věc a podruhé se to musí zahodit. Udělal jsem celý cyklus, kde jsou i mé osobní pocity, když jsem stonal. Potřeboval jsem to po uzdravení dostat ven, potřeboval jsem se z toho vymalovat. Ale mezi tím jsem si odskočil k železu, kovu. Když se chci odreagovat, zvolím prostě jinou techniku.
Co byste si nejvíc přál ke svému jubileu?
Potřeboval bych hlavně trochu prodloužit čas, protože toho mám ještě hodně před sebou. Už jako kluk jsem musel pořád něco dělat. Sportoval jsem, napsal ale i asi osm knížek poezie, na vojně jsem sloužil u PTP, fáral jsem v ostravských dolech, ani potom dál to nebylo jednoduché. Vzal jsem si ženu, jejíž šlechtická rodina byla na indexu, a v životě jsem poznal mnohé. Někdy to nebylo jednoduché, ale nenaříkám. Bez práce si neumím žití představit. Neznám soboty ani neděle, díky pochopení rodiny mohu dělat to, v čem jsem šťastný. Mám jednu zásadu. Když ráno vstanu, vím už od večera, co bych ten den měl stihnout.
Kdybyste měl namalovat ve svých osmdesáti letech svůj život, jakou by měl barvu?
Blankytnou modř, to je moje barva a v ní bych to viděl. Miluji zaklonit hlavu a podívat se na nedozírnou oblohu ověnčenou modří. A protože se celý život potápím, mám strašně rád i moře, tahle barva je zase pode mnou. Třeba v zemi faraonů, kteří se mnou jdou celým životem.
Už osmdesát let se dívá Josef Bucek na svět veselýma, stejně modrýma a věčně zvědavýma očima. Vladimír Burjánek
