Že je i sběratelem, to netřeba dodávat. Tohle se pozná rázem, když vezme do ruky některý z těch svých krásných aparátů, kterým je už hodně přes stovku. Fotoaparáty – krásná řemeslná práce z doby, kdy každý výrobce si dává záležet nejen na funkci, ale i na estetice. Na tom, že řemeslo neznamená jen vyrobit přístroj, ale představuje i tvorbu téměř uměleckou. A klidně můžeme to slovo „téměř“ vypustit.

Fandové, kteří si přišli ve čtvrtek 2. června jeho povídání o historii fotografie do jičínského muzea poslechnout, jsou na tom podobně. A tak si všichni libovali, téměř hladíce ty bedýnky z dřeva, kůže, kovu s patřičnými „skly“ od Karla Zeisse, i dalších věhlasných výrobců. Zněla při tom slova jako břinknout, kozlík, srágora, vizírka, jeptiška a další. Pro nezasvěcené překládáme ta fotografická slova: vyfotit, sušák na desky, vývojka, matnice, černý hadr starých fotografů potřebný při ostření.

Nebyla to však jen slova, ale i nostalgie, vzpomínka na prastaré časy předdigitální, černobílé, na časy mokrých postupů. Na doby strávené ve fotokomoře, kdy se ve zvětšováku „nadržovalo“, kdy se „podvyvolávalo“, a exponovalo několik vteřin. Kdy se muselo čekat, až se dofotí film, teprve potom vyvolá, usuší, a začne dělat pozitiv. A teprve pak se dozvíme, co a jak jsme to v terénu vyfotili. Ono čekání, ono dotváření mělo svůj půvab. A někteří staří fotografové se ho nehodlají vzdát a na digitální techniku odmítli přejít. Tak raději nic.

Povídání s panem Linhartem otevřelo, i když tam nevysloveno, i některé otázky. Dnes fotí, jak se říká, téměř každý. Aparáty jsou tak moudré, že technicky se fotka téměř zkazit nedá. A tak střílíme bez rozmyslu od boku, chybí nám hlubší zamyšlení nad světem okolo. Nad rychlostí dějů, světlem, které na ně dopadá, pozadím, které je dotváří, i nad celkovou kompozicí.

A tohle všechno platí nejen ve smyslu fotografickém.
Bohumír Procházka