V roce 1981 jsem ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky otiskl příspěvek Fráňa Šrámek a Roudnice, v němž uvádím vzpomínky mladého studenta Šrámka, který ve školním roce 1895–6 studoval na zdejším gymnáziu. „Měl jsem štěstí,“ vzpomíná student a básník, „moji druzi byli výteční, srdeční chlapci, kamarádi z nejlepšího kovu. Nepamatuji se, že by se byl, byť jen jedenkrát, zadrhl mezi námi nějaký uzlík. Díky, druzi, sešli jsme si s očí, ale mám vás pořád rád! Nazval–li jsem kdesi Roudnici 'městem, které leží na Labi a v jednom z údolí mého srdce', sídlíte vy v tomto údolí na dobrém, slunečném místě, kde to zní písněmi, jak jsme je tenkráte zpívali.

Zpíváte ještě?
Zpívejte, já také zpívám!
Těmito slovy končí Fráňa Šrámek roudnické vzpomínání.

Devatenáctého ledna 2012 uplyne 135 let od narození básníka mládí a krásy Fráni Šrámka, rodáka z nedaleké starobylé Sobotky, kde spatřil světlo světa, kam se rád v racel a kde stále mnoho míst připomíná slavného rodáka (pamětní deska od K. Vobišové – Žákové, Archiv Fráni Šrámka, hrob s jeho urnou na soboteckém hřbitově, festival Šrámkova Sobotka ad.).

Narodil se v Sobotce 19. ledna 1877 v rodině berního úředníka, maturoval v roce 1896 na Gymnáziu v Roudnici nad Labem, právnická studia nedokončil, byl novinářem a spisovatelem. Byl básníkem, spisovatelem, dramatikem, autorem četných básnických sbírek (Života bído, přec tě mám rád, Splav…), románů (Stříbrný vítr, Křižovatky, Tělo…), divadelních her (Léto, Měsíc nad řekou – obě zfilmovány, Plačící satyr…). Byl jedním z prvních, kteří v roce 1945 byli poctěni titulem národní umělec. Jeho literární dílo je stále živé. Každoročně se v Sobotce počátkem prázdnin scházejí přátelé českého jazyka na festivalu, neopomenou připomenout Šrámkovo dílo, zastavit se u jeho hrobu a položit kytičku…

Ráda vzpomínala na Fráňu Šrámka Anna Křičková, manželka hudebního skladatele Jaroslava Křičky, která se v roce 1952 spolu s malířem Josefem Ladou zastavila v Sobotce. Na Sobotku má hezké vzpomínky Marie Kubátová, spisovatelka krásných knih: „…V Sobotce mne napadlo – musí být pomníky jen z kamene? Vždyť město Sobotka postavilo svému rodáku pomník věru ojedinělý, nazvali tu básníkovým jménem festival poezie – Šrámkova Sobotka…“, čteme v útlé knížečce, napsané Marií Kubátovou s názvem Sobotka, kterou v roce 1990 vydali M. Humplíl, Karel Samšiňák a Jaroslav Šimůnek.

Slova obdivu ke krajině Fráni Šrámka čteme v dopise akademické malířky a grafičky Anny Poustové (vystavovala v Sobotce, Starých Hradech). Spisovatel Zdeněk Pluhař: „Vaše otázka, co si myslím o Šrámkovi, mi připomněla otevřít znovu Stříbrný vítr a zavzpomínat si nad ním a mládím… Šrámek nás zkrátka učil, jak být mladými v nejpěknějším smyslu toho slova…“ Ne samo srdce, jak říká Halas, ne samo srdce, a ve chvílích nejšťastnějších byl napsán Stříbrný vítr a jeho horoucnost neosýchá…

Moravská spisovatelka Kamila Sojková (1901 – 2000) ráda vzpomínala na studentská léta, kdy mladá profesorka češtiny je seznamovala s mladými básníky. „Chodila s námi do přírody a tam v tichém zákoutí Lochotína, na stráni pod zámkem Kozel nebo v lesíku Na Homolce jsme dychtivě, jak jen nadšené mládí dovede – vdechovaly krásu myšlenek i slova… A že to nebyly dojmy povrchní, svědčí, že mnohé Šrámkovy verše si dovedu – i s tou krásnou atmosférou, v které jsem je přijímala – vybavit ještě dnes…“ A nejen vybavit, ale i ve vysokém věku dovedla verše recitovat zpaměti!
Fráňa Šrámek přinesl do české poezie nový tón, sílu „přesvědčivého osobního prožitku“, oslavu mládí a krásy. Jistě bychom mohli o něm mnoho a mnoho napsat, ale co kdybychom raději zasedli k některé básníkově sbírce veršů, románu, dramatu? ⋌ Josef Pavlík