Autorem netradiční kompozice tohoto světce, jehož jeden z exemplářů zahrnují také sbírky jičínského muzea, je Ignác František Platzer (1717 – 1787), poslední velká osobnost domácí barokní plastiky.
Umělec pocházel z rodiny řezbářů, vyučil se u svého otce Jana, významné školení však získal na Vídeňské akademii. Do Prahy přišel roku 1744 a založil zde velkou dílnu, která pak po dalších více jak 150 let dodávala plastiky ve dřevě i kameni pro církevní a zámecké objekty. Jeho charakteristické dílo plných forem a tělesné smyslnosti v sobě spojuje tendence domácí vrcholné barokní tradice s vídeňským klasicismem.
Dynamická hra drapérie, ve které Platzer pečlivě rozlišil struktury jednotlivých součástí světcova oděvu, dotváří dynamické vyznění kompozice. Se střízlivě modelovanou sutanou (spodním oděvem) kontrastuje dramaticky rozevlátá krajková rocheta (vrchní volné bílé roucho) a kožešinový pláštík se střapci.
Prototyp plastiky svatého Jana vytvořil Platzer spolu s dalšími sochami pro klášter premonstrátů v Teplé v 50. letech 18. století. V Národní galerii v Praze můžeme nalézt jednak dřevěný model, ale i kresbu tuší, které svědčí o pečlivé umělcově přípravě návrhu kompozice. Díky velké oblibě vznikla v průběhu působení Platzerovy dílny celkem početná skupina, která se mnohdy liší jen nepatrnými detaily, nebo jen zrcadlovým otočením světcovy postavy.
Jičínský svatý Jan (po roce 1760) je na rozdíl od tepelského polychromovaný. Na jeho značném poškození se podepsal nejen červotoč, dřívější umístění v nevhodném prostředí, ale také zásah vandala. ⋌Hana Macháčková
