Úvod téměř politický
Dříve Turčianský svätý Martin. To bylo takové vznešenější a taky z toho bylo zřejmé, že Martin leží v Turčianské kotlině.

Dnes takto: Sedíte v hospodě (Černá vdova) u brynzových halušek (2,80 euro) a Martinexu (světlé, ujde) a přímo od toho stolu, za pověšenou kytkou vidíte vrchol Martinských Holí. Převýšení téměř tisíc metrů na vzdálenosti ani ne tři kilometry. Martin je v rovině, v plochém údolí, na západ je Malá Fatra, na východ Velká Fatra. Na zaklánění hlavy jsou na Slovensku zvyklí, nížiny jsou jen na jihu u Dunaje.

Lid je tu vlídný, vstřícný. I neznámí lidé vás pozdraví, zejména v horách či na vsi. Pan řidič autobusu, když jsme se ptali, jak na nádraží, nás na zastávce upozornil, že teď, vystoupil s námi a ukázal, kady máme jít. I proto bychme měli jezdit na Slovensko, abychom viděli, že to jde i jinak, než jak konají mnozí u nás.

Nejen pro to. Mezinárodní setkání literárních klubů začalo vystoupením sboru, který zpíval píseň o vlasti. Vlastenectví nestydí se Slováci projevit a národní hrdost není nacionalismus. Pěší zónu ve Vrútkách ukazovali nám přátelé z Vrůtek a i z Martina. Tam se objevilo určité pnutí. „Vrútky jsou svobodné multikulturní město,“ pravil kolega z Vrútek. Kolega z Martina netajil, že Vrútky byly za socialismu součástí Martina. Vida. Vztah mezi dvěma městy M a V připomíná trochu vztah mezi dvěma státy Č a S. Mikro a makro.

Zajisté i tu, mezi námi, členy literárních klubů, často zazněla otázka: Je to dobře, že jsme se rozdělili? Odpověď nebyla samozřejmě jednoznačná. Ale častá byla slova o tom, že si pak nemusíme vyčítat, kdo na koho doplácí.

Pokračování spisovatelské
Krize celosvětová se projevila i v účasti. Na Martinskú poeticků jeseň přijely ve dnech 23. – 25. září jen dva české literární kluby. LiS při Knihovně Václava Čtvrtka z Jičína a Literární klub Petra Bezruče z Frýdku – Místku. Ale pořádající martinský klub Duria (taky při knihovně vzniklý) zajistil za přispění Žilinského samosprávného kraje podmínky setkání skvěle.

V úvodním literárním odpoledni četli martinští herci díla všech účastníků. Jičíňáci přispěli vesměs prózou. Jinak zněla poezie, aforismy i jiné kratší útvary. Slovo střídal sbor a folklor v podání dětí. Poslední písní byla ukrajinská Sulika. Zdali ji u nás někdo zpívá?

Za zmínku stojí příhraniční projekt Práca s literatúrou nás spájá…, který drží za podpory EU martinská knihovna se vsetínskou. Kromě vzájemných návštěv na kulturních akcích to znamená, že jedno město nakoupí doma knihy ve svém jazyce, doveze za hranice a tam se půjčují. Poučné je i to, jak se Slováci staví k českým knihám. V martinském knihkupectví mají regál s českými knihami. Viewegh, Lustig, Pawlovská, Lanczová, Svěrák, Jirásek. Považte, Jirásek – Staré pověsti české.

Další jednání se konalo už pod horami, na okraji Vrútek. Byla přednáška o slovenském buditeli M. M. Hodžovi, prohlídka Vrútek, návštěva Památníku H. Zelinové, mezistátní utkání v pétanque a autorské čítačky.

S koulemi házelo celkem 6 družstev, vyhrály Vrútky a přiznáváme, že Jičín vypadl hned v prvním kole. Ale v autorském čtení, které se konalo mezi smrky a borovicemi na úbočí hory Minčol, jsme se neztratili. Pro předěl mezi autory posloužila i jičínská foukací harmonika.
Zatím co první představení přítomných básníků a prozaiků předvedli profesionální herci, tuto druhou čítačku obstarali autoři sami. Mezi smrky a borovicemi na úpatí horské hradby měla zajímavý půvab. Zajisté svůj podíl mělo i pivo Zubr. Jistě, nebyl by tu alkohol zmiňován, ale šlo o český výrobek.

Autentické osobní podání má své kouzlo. I když přednes nebyl bez chyb. Próza i poezie byly rovnoměrně zastoupeny, nerovnoměrná byla délka textu. Některým stačilo přečíst jednu báseň, jiní cítili potřebu přečíst povídku celou s tím, že nechtějí krátit. Vnímavý posluchač postřehl generační rozdíl. Zatímco mladí básníci, ale i básnířky volily k vyjádření svých pocitů slova expresivní, ti starší cítili potřebu kultivovaného projevu. Tvůrčí svoboda nade vše. Až chlad sestupující v podvečer z hory Minčol přikrátil čtení a odporoučel literáty do skromného, leč útulného prostředí hospody Šuta.
Setkání zajisté nebylo jen o literatuře. Vzájemné poznání a poznávání se konalo v mnoha oblastech. Netřeba hovořit o zpěvu při harmonice, kde našinec záhy pozná, jak umí slovensky.

Jednou ze zajímavostí je daleko hlubší náboženské cítění. Ale výrazný je i vztah církví, katolické a evangelické. Výrazné dělení je zřejmé i v tom, jak jsou rozlišeny i kulturní instituce, které před svým názvem nesou i název církve. Viz třeba Katolický kulturní dům. Chválabohu, že v demokratickém systému už neplatí to, co slovenští přátelé pravili o minulosti: Koho je vláda, toho je náboženství.

Závěr cestovatelský
Cesta vzhůru na Martinské Hole je dle rozcestníku dlouhá tři hodiny a čtvrt. Jen malá prodleva, jinak stále vzhůru. Prostě se ta výška musí poctivě nastoupat. Skvělá spravedlnost. Teď nás hora, les pohltily, řekl jsem si. Jen pro sebe, najednou nebylo třeba slov. A taky jsme do kopce dýchali. Nepotkali jsme téměř nikoho. Na výhledu (MF, VF, Turiec z jednoho místa) a při jídle se ozvalo cosi o pohlcení. Totiž, při tom pohlcení přírodou jsou i myšlenky dost stejné.

Cesta na druhou stranu údolí trvá busem sotva půl hodiny a jste ve Valké Fatře. Přesněji pod. Vesnice se jmenuje Blatnice, mají tu skvělou zmrzlinu a útulnou hospůdku. Hlavně ale památník SNP. Je tu těžký kulomet a na kameni napsáno: Z dvúch dolín vrchmi chránený život tu proti smrti šel. Ano, tu si můžeme vybrat, zda do Blatnické, či Gaderské doliny. Obě jsou léčivé. Smíme tu být sami, okolo stráně, les, vápencové skály. Pak už jen ticho. Zkusili jsme.

Závěr osobní
Ve snaze utratit poslední plechové centy zašel jsem do malého krámku. Půvabná Katka mi pomohla vybrat i oplatky, aby bylo nadoraz. Požádal jsem o autogram. Použila účtenku. A tak mám vzácný dokument od nejkrásnější slovenské prodavačky. Je na něm napsáno: „Rožok, Jog. smot. čok, Kakao. rezy … celkom 0,94. Katka.“ A za tím podpisem obrázek smajlíka usměvavého. Pánové – kdo z vás to má?
⋌Bohumír Procházka