Jsou to příjemná a citově obdivná slova chvály krajiny Českého ráje, psaná k neméně půvabným kresbám libňského rodáka a malíře Františka Maxe (1895 – 1969). Krajina Českého ráje se pro rodačku z malé vesnice na Znojemsku na jižní Moravě stala druhým domovem. V Želeticích u Znojma se Blažena Kodlová – Sašinová narodila 8. listopadu 1890, vystudovala obchodní akademii, provdala se za lesmistra Milana Kodla, se kterým postupně bydlela v hájovně ve Střelči u Jičína, dále v Kopidlně, Starých Hradech, a zemřela v Mladé Boleslavi 21. září 1953.

Její tvorba není rozsáhlá. Značnou část tvoří časopisecké publikace a příspěvky, v nichž propagovala hlavně Český ráj. Její první prózou byl zmíněný Památníček (1941), následovaly knihy Domanské polesí (1946), Radostný kraj (1947) a Akátové háje (1949).

V Památníčku nás Blažena Kodlová vede kultivovaným textem krajinou nového domova, která se jí hluboce vryla do srdce. Alespoň několika myšlenkami připomeňme obdivná slova z Památníčku:

„…Když jsem stávala kdysi na kopcích Českého ráje, na Střelečské Hůře nebo na vrchu nad holenickým revírem a Košovem, vždy jsem si myslela, že odtud neodejdu tam za ty lesy, kde je Libáň…“

Na jiném místě:
„Tmavá barva ještě do srdce pálila, do duše tlačila a já jsem pojednou stála na vrchu a pode mnou ležel libáňský kraj, ten kraj, nad kterým žlutě svítalo. Já tedy mohu vám aspoň říci, jak asi zapůsobí váš kraj, ve kterém stále žijete, na nově příchozího. Jeden z prvních svých dnů po příchodu sem, bylo to v podzimu, šla jsem vzhůru lesem nad Starými Hrady. Listí žloutlo do bronzova a do krvava, drobní ptáci tu v malých hejnech vyplašeně poletovali a zapadali do křovisek. Myslí dosud neúčastna na místních zájmech došla jsem k borovičce. Jaký to podivný strom! Dívám se do větví, do silných haluzí. Borovým jehličím povívá vánek a větve věkem ztuhlé jsou jako z kamene… Koruna stromu nade mnou a všechno jako by se schylovalo k pokorné večerní modlitbě. Jako by všechno prosilo. „Pane, dej, aby vše bylo dobré, aby vše v poli zrálo a lesy se vlnily a šuměly a rostly a městečko tam dole aby mělo klidné sny a radostné chvíle. Pane, dej, aby ve vesničkách zpívali lidé večer písně a spokojeně poklízeli chlévy a dvorky. Vidím meze daleko do kraje, ve kterém se rýsují věže malých kostelíčků a země se kupí v mírných návrších a klesá v měkkých liniích. A najednou se vše ke mně tísní, země, les i pole šeptají dávné zkazky…“

„…Život jde svými nenávratnými kročejemi vpřed a mládí se nevrací, to jen v odlesku vzpomínek znovu zase ožije. Libáňské zvony, libáňské večery, úryvek písničky, zapomenutá jména se vybavují…“

A co říci závěrem?
Odpovídá sama autorka: „Snad každý najdete v Památníčku svůj obrázek, snad každý najdete alespoň jedinou svou větu!“⋌ Josef Pavlík