Na kytaru ho učil můj spolužák Ota, v šedesátých letech ho pak ovlivnil americký zpěvák Pete Seeger.

Z trampgrassu (on sám ten termín razil) a zájmu o folk a country music vzešla pestrá a voňavá „modrá tráva“. Jako kapelník Větráků z Kopidlna založil, prosadil a udržel! – festival BANJO JAMBOREE. Skoro dvacet let se hrálo v Kopidlně, pak přes Strakonice a znovu Kopidlno skončilo JAMBOREE v Čáslavi.

V šedesátých letech jsem učil v Kopidlně a dobře pamatuji, jak tato přehlídka banjistů byla úžasná, i to, jak se „vylíhly“ jam–sessions na Ledkovách i jinde.

V té době jsem hrál i fotbal za Kopidlno a dobře vím, že fotbal byla také Honzova velká láska. Ještě nedávno vtipnými glosami cimrmanovského charakteru kořenil jako hlasatel fotbalová utkání v Kopidlně.

S Honzou jsme se sblížili více až po smrti našeho společného kamaráda ing. Václava Horáka v Dánsku. V posledních letech se uvolil hrát s námi amatéry každý měsíc v Rumcajsově ševcovně, hráli jsme v přepestré sestavě také u dr. Samšiňáka v Sobotce, pak v Kopidlně a v Rakově, kde jsme slavili, plavali, ale i vrhali podkovy na cíl.

Do svého cíle, pomyslné dvorany slávy českých banjistů tedy bohužel už Honza doputoval. Dál ale zní jeho hlas a banjo ve vzpomínkách, dál budeme zpívat U tří louží, Tennessee waltz, hlídat odcházení léta, když „podzim zas je král“, vzpomínat jeho texty - třeba Simerink, – a neradi i toto Smutný psaní… Jaroslav Veselý