Že je třináctka nešťastné číslo, mohli potvrdit návštěvníci třináctého ročníku metalového festivalu Brutal Assault, který se uskutečnil od čtvrtka do soboty 16. srpna v Josefově u Jaroměře. Už závěr prvního festivalového dne byl doprovázen zlověstně zatahující se oblohou, zpoza niž po dobu konání festivalu slunko nevykouklo. Deštivé byly i zbývající dva dny. Předzvěst bouřících se živlů však již ve čtvrtek vytvořila magickou atmosféru, která strhla nejen kapely na pódiu, ale i fanoušky pod ním.

Den první

Čtvrteční odpoledne, kdy festival začínal a areál se teprve začínal plnit lidmi, doprovodilo svou produkcí hned několik méně známých kapel brutálního deathmetalového proudu. Neboť žádné z nich se nedostalo více než dvacet minut hracího času, nebyl v jejich více či méně stereotypní a od sebe se příliš nelišící hře čas na větší nudu. Až na hrstku „věrných“ fanoušků si čtvrteční zahajovačku většina přítomných zpříjemňovala relaxací na přírodní tribuně nebo dodržováním nezbytného pitného režimu v nespočtu pivních stanů. Z odpoledních kapel zaujala snad jedině běloruská sebranka Rasta, kombinující ve své hře brutální a melodické prvky, které byly po hodinách hrdelních výplachů balzámem pro uši.

Cti zahájit hlavní večerní program se dostalo Rakušanům Hollenthon, hrající pro našince poměrně exoticky znějící mix brutálního metalu se symfonickým smyčcovým podkladem. Jak se později ukázalo, byla to pouze malá ukázka toho, co milovníky tvrdé hudby ještě ve čtvrtek večer čeká.
Hollenthon vystřídali Švýcaři Samael, těšící se nejen v ČR kultovnímu statusu. Těžkotonážní elektrometal s hutným dusavým spodkem roztančil stovky diváků pod pódiem a donutil poslouchat další tisíce návštěvníků v okolí. Po loňském úspěchu „diskometalových“ Pain byli letošní Samael sázkou na jistotu. Charismatický zpěvák Vorph byl reakcemi publika velmi mile překvapen a tak po každé písni děkoval všem okolo. Pohled všech byl ale po většinu času směřován na šílence za bicí soupravou, který si říká Xy. Nejenže stačil bubnovat a zároveň obsluhovat klávesy, ale ještě u toho poskakoval jako na nějaké šílené diskotéce. Samael představili písně z nové desky Solar Soul, ale zabrousili k všeobecné spokojenosti až k legendární kosmické desce Passage.

Zatímco na pravém pódiu se loučili Samael, vlevo se již připravovali do diváků naprat svoji dávku orchestrálního deathmetalu raraši Septicflesh. Nutno podotknout, že Řekové si do Čech udělali cestu letos již podruhé, přesto bylo na jejich padesát minut dlouhém koncertě narváno k prasknutí, tribuny v pozadí byly zaplněné do posledního místečka. Jak se dalo čekat, Septicflesh vsadili zejména na skladby z posledního veleúspěšného alba Communion (skladby Annubis, Communion…), nahraného s Pražským symfonickým orchestrem, největší ohlas ale poprávu sklidily skladby z „předrozpadového“ alba Sumerian Daemons (Unbeliever, Sumerian Daemons…). Jak se dalo čekat, po dlouhých letech nečinnosti byl pro Septicflesh návrat na koncertní pódia něco jako malým zázrakem. Kapela hrála jako politá živou vodou. Málokdo by po skončení koncertu „shnilého masa“ pochyboval o tom, že tato leckdy nedoceněná kapela má v Čechách další stovky nových, věrných příznivců.

Sanfranciská legenda

Stovky hrozících rukou mezitím dávaly tušit, že se Septicflesh dostanou na vedlejším pódiu zcela jiné následovníky. Sanfranciská legenda thrash metalu Exodus dostála pověsti, jež je předcházela. Tvrdší a rychlejší souputníci Metallicy ve svém hodinovém setu ani na minutu neslevili ze svého ultrarychlého metalu „made in Bay Area“. Exodus ani přes personální eskapády, které se jim v posledních letech nevyhnuly, své fanoušky nezklamali. Stylové kormidlo se společně s koncem Exodus opět otočilo dál, tentokrát směrem k hopsavému „humpa metalu“, který přivezli finští folklorní metalisté Finntroll.

Popravdě, ačkoliv očekávání bylo veliké, málokdo odcházel stoprocentně spokojen. Jejich koncert vyvolal smíšené pocity. Nový zpěvák Vreth potěšil bezprostředností, s níž komunikoval s fanoušky, navíc se i vokálních partů po odejitém Wilskovi zhostil se ctí, pokud bychom si však z hudby Finntroll odmysleli folkové humpa motivy, kterých bylo naživo pomálu, zbyl by nám prachsprostý black / pagan metal finského střihu, který sice neurazí, ale ani nenadchne.

Výjimku tvořily skákavé skladby, jako například klipová Trollhammaren, která dávala hudbě severských rarachů nový rozměr. Obecně největšího ohlasu se dostalo starším peckám Jaktens Tid nebo Salget Vid Blodsälv, kapela zabrousila i do nejstaršího období z roku 1999 a alba Midnattens Widunder. Padesát minut s Finntrollem bylo příjemných, ale ze studiových alb kapela vychází zajímavěji.

Zatímco na temné obloze se už chystalo k menšímu peklu, hotová apokalypsa vypukla s norskou kapelou Mayhem. Jedni ze zakladatelů black metalu, opředeni o řadu mýtů a polopravd nastolili otázku, nakolik může být mediální obraz skupiny totožný s její skutečnou tváří na pódiu. Ačkoliv šíleně nalíčený a oblečený maďarský zpěvák Attila Csihar se při svém pitvoření snažil seč mohl, kytaristé mu za zády hoblovali jako o život a legendární bicmen Hellhammer málem zboural svoji soupravu, výsledek mohl udělat dojem hlavně na ortodoxní true black metalisty.

Člověk neznalý mytologie okolo Mayhem, jež tvoří polovinu jejich úspěchu, by v nesourodé kakofonii zvuků jen těžko hledal záchytný bod. Je však pravdou, že právě toto je hudbou, která mnoho fanoušků přivádí do varu a hodinka s jejich „písničkami“ na pódiu je vskutku snesitelnější, než poslech jejich desek v klidu domova. Mayhem odehráli na své poměry standardní set (lepší než předloni na Brutal Assaultu) a kdo na ně přišel, nelitoval. Ostatně, komu jinému než May〜hem, zakladatelům black metalu, ten randál odpustit?

Téměř hodinu po půlnoci už bylo jasné, že déšť, prokletí snad všech Brutal Assaultů, nemine ani letošní ročník. Kdo nechtěl zmoknout, raději prozíravě prchl do stanu, kdo nevěřil předpovědi počasí, vyčkal na progresivní Nizozemce Textures, mísící ve své tvorbě hardcore s death metalem. Únava mnoha návštěvníků včetně autora této reportáže si však vybrala svou daň a zamířili k odpočinku nabrat nových sil na další den.

close zoom_in

Bohužel, vidina deště se ukázala býti reálnou. Pár chvil po návratu valné většiny publika do svých stanových přístřešků se strhla průtrž mračen, která s malými přestávkami vydržela do dalšího dne. Litovali ti, kteří neinvestovali peníze do kvalitnějšího stanu.

Den druhý

Páteční ráno jako zázrakem uvítala obloha bez mráčku, pořádně zamračeno tou dobou ale bylo na dvou pódiích festivalu. Grindcoroví mladíci Psychotic Despair, následovaní českou blackovou úderkou Tisíc let od ráje naznačili, že program druhého dne nebude žádný čajíček. Polední thrashmetalové menu servírovali mladoboleslavští Debustrol, kteří dle mého soudu byli překvapením dne.

Již od samého rána bylo možné zaslechnout zkazky o tom, že jejich vystoupení bude propadák dne, že se pořadatelé zmýlili, když je na Brutal pozvali. A Debustrol, kteří jsou spíše zvyklí hrát pro méně ortodoxní publikum, si tohoto hendikepu museli být vědomi. A právě proto ze sebe vymáčkli víc než při kterémkoliv jiném koncertě. Kapela nejenže nepřežívá a netěží jen ze své legendární minulosti, ale stále tvoří kvalitní hudbu, která netrhá kořeny s lety minulými a zároveň se pokaždé posouvá někam dál. Úspěch Debustrolu z velké části stojí a padá na výkonu bicmena Skulla 2, který žene Boleslavské až k rychlosti Šinkanzenu, přitom však nepřestává být přesný. Jestli existuje český ekvivalent Hellhammera, skrývá se v bicím potencionálu Skulla 2.

Neviděl jsem druhého bubeníka, který se dokáže do svého nástroje strefit paličkou pětsetkrát za minutu tak, aby každý další úder byl na chlup stejný jako ten předchozí, navíc o stejné intenzitě a rychlosti. Není třeba zdůrazňovat, že pecky typu Yugoslavia, Vyhlazení nebo Vyznání smrti si s Debustrolem zapěl celý mnohasethlavý dav pod pódiem.

Čas po poledni nepatřil odpočinku. Alespoň ne pro ty, kteří hoví melancholickým odstínům metalové hudby. Menší zklidnění do povinných vyřvávaček přinesly kapely A Storm of Light a Novembre, kteří potěšili zejména svou doomovou zasněností. Pak se opět přitvrdilo, slovo si vzali řezníci Cephalic Carnage, následovaní metalcoreovými Sworn Enemy a grindovými The Berzerker. Do doomových vln nás opět navrátili finští zasmušilci Swallow the Sun.

Největší páteční dav se pak logicky shromáždil na odpoledním koncertu melodických thrash - deathmetalistů Soilwork. Bohužel, počasí si v tu chvíli opět spletlo srpen s listopadem a zaplakal ten, kdo na festival vyrazil jenom v tričku. Švédi měli pozici velmi těžkou. Kapela, která se před několika lety svezla na velmi populární módní vlně death metalu okořeněného melodickým zpěvem a samply, má na kontě dvě poměrně nejednoznačně přijatá alba a kritici kapele vyčítají, že jí dochází dech. Ať už stále silnější hlasy pochybovačů mají pravdu nebo ne, při odpoledním koncertu Soilwork na Brutal Assaultu musely zmlknout.

Kapela z pochopitelných důvodů propaguje poslední desku Sworn to A Great Divide, z níž zaznívá stejnojmenný song a také klipovka Exile, koncert však zachraňují pecky z nejúspěšnějších alb skupiny – Natural Born Chaos a Predator´s Portrait, které zaručily kapele nesmrtelnost. Zpěvák Björn „Speed“ Strid dobře vybalancoval řvavé i melodické vokály tak, aby jeho projev nebyl přeslazený ani zbytečně agresivní a jeho vystupování bylo velmi neformální, takže diváci mu brzy zobali z ruky a odměňovali potleskem každou skladbu, kterou uvedl. Posluchači jsou ke Švédům velmi tolerantní a je vidět, že sama kapela je poměrně zaskočena vřelým přijetím, jakého se jim dostalo. Ačkoliv nad studiovou tvorbou Soilwork se vznáší několik otazníků, naživo kapela působila sebejistě, celistvě a přesvědčivě. Kdyby jim pořadatelé dopřáli pozdější čas, než odpoledních 18 hodin, zazářila by hvězda Soilwork možná ještě více.

Na pódium vtrhli 10 minut před sednou Irové Primordial, pro mnohé překvapení dne. Ortodoxně zaměřené posluchače musela jejich tvorba přinejmenším zaskočit – ostatně stylové označení, které se Primordial dostává, se pohybuje někde mezi pagan folk metalem a black doom metalem, kdy živě je velmi těžké říci, která ingredience jejich hudby zrovna převládá. Podvečerní čtyřicetiminutovka byla předzvěstí, že irský vichr z hor, občas jemně čechrající vlasy, jindy nemilosrdně vyvracející stromy, má cestičku na česká koncertní pódia dobře zametenou.

Za občasných přeháněk a výrazného poklesu teplot bylo potřeba publikum trochu zahřát. Vlití adrenalinu do žil obstarala švédská škola death metalu Entombed, následovaná polskou squadrou Behemoth. Napjatě očekávané brusiče předcházela pověst, že ustavičné koncertování a hraní po Evropě je vyčerpalo, že technická přesnost a zabijácký zvuk z desek neumějí přenést na pódium. Omyl! Behemoth se blýskli možná nejprofesionálnějším vystoupením, kdy do davu pouštěli jako otrávené šípy hlavně songy z poslední řadovky The Apostaty, spokojeným rykem však byli Poláci odměněni i za ochutnávky z Demigodu a Thelemy 6. Precizní, do posledního detailu naplánovaná show odsýpala a chvílemi se až zdálo, že na pódiu nestojí lidé, ale stroje.

Pro mnohé diváky vrchol festivalu, který dostal korunu poté, co zpěvák Behemoth Nergal uvedl na pódium zpěváka brněnského Rootu Jiřího „Big Bosse“ Valtra, který si s Poláky střihnul song Jáma pekel od legendární české kapely Master´s Hammer. Byla to velmi milá pocta nesmrtelné české kapele od našich polských sousedů. Gesto, které je nic nestálo, mnoha lidem vyloudilo na tváři blažený úsměv a zároveň přání: „Kéž by se Master´s Hammer také jednou vrátili na koncertní pódia!“

Bohužel, kapelou Behemoth vysoko nastavená laťka šla s následující britskou kapelou Anathema rapidně dolů. Přiznávám se, že jsem se na jejich melancholický rock s příchutí doomu docela těšil a zprvu jsem byl rád, že si mé sluchové buňky trochu odpočinou. Anathema však patrně zapomněla, že hraje pro metalové publikum na metalovém festivalu. Dlouze se táhnoucí, zasmušilé a plačtivé songy působily v chladném počasí více než depresivně (přiznávám, to mohl být záměr) a s postupujícími minutami se do vystoupení začala stále více vkrádat nuda (to už záměr asi nebyl).

Místo aby kapela vsadila i na některé živější (rozuměj rokovější) písně, servírovala Anathema publiku předlouhé skladby spíše pomalejšího střihu rozdělené několikaminutovými instrumentálními party. Kapele by tak více slušelo místo Brutal Assaultu nějaké důstojné místo, například divadelní sál, kde bychom mohli sedět a v klidu a rozjímaní vychutnat její křehké a emocionálně vypjaté písničky.
Na velkém pódiu se stovkami černooděnců pod ním kouzlo a síla Anathemy neměla šanci.

close zoom_in


Nepomohla ani zpěvačka Lee, která vokálně doprovázela Vincenta Cavanagha. Ze spojení mužského a ženského zpěvu Anathema nevykřesala ani náznak něčeho zajímavého, oba vokalisté se předháněli v tom, kdo bude znít plačtivěji. Bolestínské image kapela neshodila ani v závěru koncertu, který místo toho, aby gradoval, byl totálně zabitý a připomínal spíše skon nějakého zvířete, které čtyřicet minut dodýchávalo. Kapela prezentovala přesně to, co na doom metalu, potažmo melancholickém rocku nemám rád – braní se stoprocentně vážně a tváření se, že to co dělám, je to největší umění.

Abych Anathemě její koncert uvěřil, musela by dát trochu života do svého umírání, naznačit něco, mrknout po očku na diváka a přiznat, že je to jenom show. Nic z toho Britové neudělali, po celou dobu koncertu si jeli ve svých kolejích a ani na vteřinu neuhnuli z předem naznačené cesty. Říkám to nerad, ale show Anathemy byla jediná, kterou jsem doslova přetrpěl. Šlo o jediné nemetalové vystoupení na metalovém festivalu. Anathemu mám z desek celkem rád a je mi líto vidět kdysi nesmírně silnou kapelu tápat na místě. Stylu, který sama hraje, udělala takovouto medvědí službu, jí možná mnoho fanoušků nezapomene. Posluchači tvorby Anathemy neznalí se nyní její další produkci, stejně jako většiny nepoměrně kvalitnějšího doomu vyhnou celým obloukem. A to je škoda, velká škoda.

Zatímco britští melancholici se poroučeli z pódia, vedle již zvukař pilně připravoval ozvučení další britské smečky, hlavních hvězd festivalu Cradle Of Filth. Je bezpochyby, že právě kapela okolo zuřivého „Napoleona“ Danniho Filtha přitáhla na Brutall Assault masy mladších posluchačů. A ti starší, kteří novější tvorbu Angličanů příliš nemusí, chtěli vědět, jak se „Krejdlíci“ popasují s nelehkou úlohou nezklamat nové fanoušky a nepoštvat proti sobě ty staré. Dopadlo to přesně podle očekávání – Cradle Od Filth do hodiny, která jim byla v programu vyhrazena, vměstnali průřez celou svojí diskografií, takže bychom těžko hledali člověka, který by si, byť na pár minut, nezaskákal nebo alespoň uznale nepokýval hlavou. A navíc, když za bicími sedí Čech jako poleno – Martin Škaroupka. Je tedy neoddiskutovatelným faktem, že Cradle of Filth přitáhli nejvíce pozornosti, z velké části nakonec zasloužené.

Začalo se logicky od poslední desky, po symfonickém intru Under Pregnant Skies She Comes Alive Like Miss Laviathan zazněla úvodní píseň poslední desky Thornography Dirge Inferno. Počátek koncertu byl poznamenán špatným zvukem, ale nejpozději po hitu Gilded Cunt z alba Nymphetamine se vše zlepšilo. Z novější tvorby Cradle of Filth zahráli ještě nezbytnou Nymphetamine, kterou svým vokálem ozdobila Sarah Jezebel Deva a z poslední desky nečekaně vzatou Under Huntress Moon. A pak už se šlo po proudu času hezky pozpátku - Born In A Burial Gown, Her Ghost in The Fog, Cruelty Brought Thee Orchids. Bohužel, zvukař z nepochopitelných (a nebo pochopitelných?) důvodů vytáhl hlavně bicí soupravu, zatímco klávesy byly dost upozaděny. Již zmíněná Born In A Burian Gown tak ztratila leccos ze svého kouzla. Ze svých nejstarších desek Cradle Od Filth vylovili legendární The Principle of Evil Made Flesh, kultovní deska Dusk…and Her Ambrace byla zastoupena stejnojmennou písní.

Koncert končil téměř deset let starým flákem From The Cradle To Enslave. Pokud bychom ho měli shrnout jedním slovem, řekl bych, že se jednalo o kompromis. Ničím jiným ani hodinový koncert kapely, která mě na kontě osm řadových alb a nespočet EP, singlů a speciálních edic nemohl být. Těžko vyčítat kapele, že zahrála novější písně, které znalci její staré éry už tolik neberou. Popřela by tím sama sebe. A těžko se na ni zlobit, že zahrála skladby z dob, kdy mnozí její mladí posluchači ještě za sebou tahali kačera na provázku. Každý dostal menší či větší dávku toho svého „srdcového“. Důraz na svoji současnou tvář, nikoliv však popření své minulosti, takoví jsou aktuální Cradle Of Filth. Berte nebo nechte bejt. Na Brutal Assaultu braly tisíce lidí.

Je škoda, že američtí experimentátoři Neurosis dostali místo až po „Kolébce špíny“, neboť k jejich škodě mnoho unavených lidí areál festivalu opustilo. Fanoušci temných neurotiků však nedbali pozdní hodiny ani vody, která opět padala z nebes a koncert stylově nezařaditelné kapely si s chutí užili. Na kapele bylo znát, že ohlas, jež vyvolala, je opravdu úžasný a proto si koncert užila i na pódiu. Jen tím podtrhla perfektní sehranost a nadhled, který si i přes komplikovanou a obtížně stravitelnou hudbu uchovává. Jedním slovem skvělé. Závěr druhého dne patřil grindcoreovým řezníkům Cephalic Carnage, kteří probrali z mrákot i posledního opilce v areálu, absolutní tečku za páteční nocí udělali „crustoví“ sranda – metalisté Malignant Tumour, pro neznalé hrající hlasitý a pro uši nemilosrdný black ´n ´roll. Jak lépe ale ukončit druhou třetinu festivalu, jehož název vybízí k brutálnímu útoku?

Déšť a voda

Jako by se počasí proti návštěvníkům festu spiklo, celou sobotní noc opět střídavě pršelo, což se znatelně muselo podepsat na festivalovém areálu. Kde byl dříve beton nebo štěrk, brodili se lidé bahnem, kde byla předtím hlína, tekly proudy hnědé a husté břečky. Přírodní tribuna se záhy stala pro čistotnější z nás nepoužitelnou.

Vyrazit do areálu bez vysokých bot bylo také velkým rizikem. Bahno a déšť ale tak nějak už k Brutal Assault patří, proto si z nich nikdo z návštěvníků nedělal těžkou hlavu.

Den třetí

Ranní program posledního dne patřil nekompromisním smečkám vyznávajícím převážně grindcore. Jejich dvaceti až třicetiminutové sety uběhly jako voda, sotva člověk stačil zaregistrovat jejich obtížně vyslovitelné názvy. Attack of Rage, Wayd, Uprise, Imperious Malevolence nebo Jig Ai, všichni bez výjimky využili do poslední minuty hrací čas k brutální produkci svých chorobných songů. Není lepšího způsobu, jak se probudit do sobotního rána.

Stylový obrat nadešel až půl hodiny po poledni s českými metalcoreovými Locomotive. Síly rozjeté lokomotivy jejich písně sice nedosahovaly, přesto si půlhodinku v jejich přítomnosti nenechalo ujít množství promrzlých a zmoklých dobrodruhů. Popolední siesta patřila švýcarským hardcoreovým harcovníkům Kruger, jež vystřídali snad již prvoligoví blackeři Illidiance z Ruska. A v Rusku diváci ještě na půl hodiny zůstali – pódium totiž připadlo paganmetalové Arkoně.

Aby si i deathmetalisté přišli na své, mezi černočerný kov se vsunuli Italové Hour of Penance. Velký ohlas sklidili čeští Ador Dorath, hrající velice příjemný symfonický black metal s ženským a mužským vokálem. Pravidelní hosté českých festivalů měli fanouškovskou základnu dopředu dobře zajištěnu, půlhodinka s nimi uběhla jako voda. A jsme zpět v mezinárodních vodách, Poláky Hate střídají Norové Code, obrovský dojem zanechává francouzská mašina Zubrowska, která si během pár minut získává publikum a strká do kapsy větší a zavedenější kapely, které si o smršti jako ze země galského kohouta mohou nechat jen zdát. S výběrem toho nejlepšího ze své košaté diskografie přicházejí kanadští Kataklysm, které diváci vítají s otevřenou náručí. Jednohlasně zpívají všechny hity - pokud se tak dají brutální deathmetalové projektily, které Kataklysm do davu pouštěj - vůbec nazvat.

Sedmá hodina podvečerní patří opět Francii – tentokrát asi nejšílenější věci, která na Brutal Assault zazněla – avantgardním jazzmetalistům Sebkha Chot. Hudbu, kterou tito šílenci produkují, si netroufám blíže přibližovat, neboť je podle mě nepopsatelná. Lidově řečeno, tohle se musí slyšet. Tympány, bubínky, trumpety, do toho neustálé změny tempa, stylu, rychlosti a možná i písně – kdo ví. Je pravda, že podobné „úlety“ dokáží fungovat tak půl hodiny, pak z toho začne bolet hlava, Francouzi však po třiceti minutách opouštějí pódium. S otevřenými ústy a nevěřícně kroutící hlavou, že tohle jde vůbec hrát, tleskají kapele Sebkha Chot i pravověrní okovaní smrtonoši v křivácích, kteří by si patrně něco takového z CD přehrávače nikdy nepustili. Bezpochyby však podobné experimenty na festival patří, předloni zanechali podobný skvělý dojem šílenci Carnival In Coal.

A jde se do finále celého festivalu. Kdo miluje thrash metal, neměl jinou volbu, než jít se podívat na veterány tohoto stylu, legendární Němce Sodom. Nemá cenu se rozepisovat o tom, co tito brusiči hrají, napadá mě pouze paralela mezi výbornými Destruction, kteří oslnili na jedenáctém ročníku Brutal Assaultu v roce 2006 ve Svojšicích. Něco podobného se strhlo letos. Rychlost, agresivita a umně zakomponované melodie, které se derou na povrch jenom tak, aby navodily atmosféru pro další brutální riffování. Pro někoho nuda, pro mnoho z nás ovšem strůjci stylu, který dnes zažívá svoji renesanci.

Sodom dále uvolňují místo Švédům Arch Enemy, v čele s charismatickou stíhačkou Angelou Gossow. Momentálně nejpopulárnější (co do prodejnosti alb) kapela měla na festivalu minimálně potvrdit, že si status hvězd a metalových ikon zaslouží. Své pověsti dostáli se ctí. Ke štěstí všech se hrálo až na jednu výjimku pouze z posledních tří desek Anthems of Rebellion, Doomsaday Machine a aktuální Rise Of The Tyrant, tedy logicky alb, na nichž se představila Angela jako zpěvačka a která měla celosvětový úspěch. Díky relativně krátkému hracímu času nebylo místo pro hudební výlety do brutálnější minulosti, prostor dostaly hlavně melodické, místy až heavymetalové hity I Will Live Again, Nemesis nebo My Apocalypse.

Les rukou

Obrovský les rukou se zvedl při nesmrtelných skladbách Dead Eyes See No Future a We Will Rise, obě z přelomové desky Anthems of Rebellion. Zprvu jsem měl obavy, jestli Angela své brutální vokální party „vychroptí“, ale již úvodní Blood On Your Hand potvrdila, že charismatická Švédka je v životní formě. Bratři Amottové se ani nemuseli moc snažit, Michael si mohl dovolit šetřit síly pro pozdněvečerní Carcass, s nimiž vystoupil. O šetření sil se však nedá mluvit u bicmena Daniela Erlandssona, který hnal „Úhlavního nepřítele“ stále dopředu a dodával mu nezbytné tempo.

Arch Enemy měli oproti očekávání krystalicky čistý zvuk, ale možná je to dáno mojí pozicí hned u zvukaře. K výběru skladeb není co dodat, stejně jako ostatním i mně v setlistu chyběly pecky jako Revolution Begins, k níž kapela natočila video nebo starší hit Bury Me An Angel. Je ale jasné, že čas určeny kapele je neúprosný a některé skladby prostě musely být vypuštěny. Jinak se ale jednalo ve všech směrech o stoprocentní vystoupení, k němuž nemohu mít snad žádnou hlubší kritiku.

Koho neroztrhali Arch Enemy, toho dozajista zabili newyorští hardcoreři Agnostic Front. Kdybych měl vybrat kapelu, která do davu vypustila asi nejvíce energie, zmínil byl asi Exodus a Agnostic Front. Explozivní výbuchy zasekávané kytary, infarktové bicí a naštvaný vokál „spratka z předměstí“ Rogera Mireta, to byl smrtící koktejl, který musel porazit i ty nezapřísáhlejší odpůrce stylu hardcore.

Agnostici představili novější skladby, které se však co do míry energie a naštvanosti nijak neliší od starších hitů z let osmdesátých, které účinkovaly na diváky nejvíce. Zpocení, unavení, ale šťastní nakonec z pódia odcházeli Američané, stejně jako stovky spokojených fanoušků tvrdé hudby.
A mělo se opět zabrnkat na jemnější strunu. Angličtí gotici Paradise Lost vyvolávali nejen ve mně obavy, že půjde o podobný provar, jako byla Anathema. K jejich vystoupení jsem tedy přistupoval velmi rezervovaně. Jak jsem se tehdy mýlil! Nečekal jsem nic a proto jsem nemohl být zklamán. Paradise Lost, kteří minimálně na posledním albu chytili druhý dech, byli famózní. Co na tom, že zpěvák Nick Holmes prostě neumí zpívat, paralyzující a úchvatná hudba, kterou „Ztracený ráj“ produkuje, musí polapit každého člověka s troškou temné romantiky v sobě.

Na rozdíl od stylových spřízněnců Anathemy se vykašlali na elektronické a experimentální období své hudební éry a vsadili na písničky s velkým P. prostě to, co zabírá. Chytlavé melodie, kterým mystický opar dodávaly zajímavě nazvučené klávesy, si s Paradise Lost zpíval celý festival. Začalo se hned z poslední veleúspěšné desky In Requiem, songem Enemy, který ukázal, že Britové se nebudou s nikým párat. Z nové éry zazněla ještě famózní Ash and Debris (aspirant na novodobou hymnu kapely) a temnotou prosáklá Never fot the Damned, která potvrdila, že naživo je kapela mnohem útočnější než z desek. Kapela ještě zahrála několik písní ze starších desek, produkci zakončila nezbytnou Say Just Words, aby od nadšeného davu vyslechla dlouhotrvající potlesk. Takhle si představuji skvěle odehraný koncert, který ale mohl dopadnout mnohem, mnohem hůře…

Neznám většího kontrastu než nasadit po gotických rockerech Paradise Lost grindové Carcass. Možná to byl záměr. Ale nalijme si čistého vína: ocenil by někdo skladby kapely Carcass, kdyby je hrála jiná, méně známá a kultovní kapela? Není právě ten magický opar písní, které se zdály být dávno ztracené v propadlišti času důvodem, proč si vychutnat jejich koncert? Nejde čistě jen o návrat do sladkých dob mládí, kdy styl zvaný grindcore teprve získával své jasnější obrysy a právě Carcass měli to štěstí, že byli u toho? Ano, všechno tohle si možná návštěvníci uvědomují, ale ani to je nepřimělo si koncert Carcass nevychutnat. A asi je to tak správně. Ačkoliv „mršina“ nehraje žádnou kdovíjak inteligentní a obdivuhodnou hudbu, přiznejme si, že ve stylu, který hraje, o tohle vůbec nejde. Z Carcass mám podobný pocit jako z Mayhem.

Kdyby „tohle“ hrála nějaká nová současná kapela, nikdy by s tím neobstála a už vůbec by s tím neobjížděla velké festivaly. Ale Carcass jsou Carcass. Kdo je nikdy neposlouchal, nepochopí. A kdo je poslouchal, ten si je z nostalgie poslechne znovu. Koncert Carcass však nastolil otázku, co bude s kapelou dále? Máme brát její znovuzrození jako laciný způsob jak přijít k penězům, nebo jde o skutečnou navrácenou chuť tvořit a hrát hudbu?

Ať tak či tak, kapela bude muset nejpozději příští rok novým albem dokázat, že její réunion nebyl jen prachsprostým ždímáním peněž z nostalgických fanoušků, nýbrž pouhým tichem před bouří! Přál bych klukům, aby se jim to podařilo, ale situaci budou mít na současné scéně plné mladé, čerstvé a maximálně naštvané krve setsakra těžkou!

close zoom_in

Vystoupení oživlých legend Carcass završuje vystoupení jiných legend, tentokráte floridských Six Feet Under, v čele s charismatickým Chrisem Barnesem, jehož dredy jsou od minula zase o něco delší. Je půlnoc, lidé jsou po třídenním hudebním maratonu unavení a tak není čas na zbytečné řeči a proslovy. „Sixáci“ do davu pálí jednu deathmetalovou pecku za druhou, sluchovody drtí obzvláště Feasting On The Blood Of The Insane nebo kratičká, avšak úderná Dethklaat.

Nevidím člověka, který by nezpíval s kapelou (za slovem zpěv si domyslete nemocné chrčení). Barnes je odezvou mile překvapen a při sbírání sil na další song chválí josefovské publikum. Je neformální, nedělá pózy a svůj malý vzrůst překonává silou hlasu. Ano, nejchorobnější kapela festivalu má jméno. Six Feet Under se s publikem loučí největším ze všech hitů, který však není z jejich pera. Zaznívá legendární coververze AC/DC, šíleně vychrchlaná Chrisem Barnesem, písnička TNT. A pro mnohé lidi jde o vyvrcholení festivalu.

Kdo ještě může, prchá na pivo nebo odpočívat do stanu, kdo již nemá sil, vychutnává si poslední statečné - anglické Esoteric, hrající psychedelický pohřební doom metal. A stejně jako mlžný opar, kterým je zahalena snad každá píseň Esoteric, rozplynul se i festival Brutal Assault, který si s třináctkou směle může připsat hned několik NEJ, které ho zapíší do historie: nejhlasitější, největší a určitě i nejlepší.