Na otázku, proč pro autogramiádu zvolil toto poněkud neobvyklé místo, uvádí, že v této hospodě prakticky prožil celý život a nebýt té hospody, asi by dnes nenapsal ani řádek.

,,Ostatně celá řada epizod v knize se odehrává právě v této hospodě, takže jde tak trochu i o poděkování mým rodičům, kteří mě zde vychovali. Ale ono se to netýká jen této, ale i řady dalších hospod a kaváren, jichž jsem byl častým návštěvníkem a kde jsem hledal náměty pro svou literární tvorbu. Protože hospoda a chrám, to jsou dvě nejdůležitější místa ve městě. A když se nacházejí hned vedle sebe, co víc si člověk může přát? I když popravdě řečeno, v kostele jsem toho moc nenapsal… vlastně jo. Dokonce celou knihu – Modlitbu pro Jitřenku. Ale to bylo v Praze a o Praze,“ uvádí autor.

V závěru své knížky píše, že třetí díl Lázeňských povídek je posledním. „To je pravda. I když zároveň dodávám, že každý konec je vždycky začátkem něčeho nového. Takže zas až tak zcela o tom přesvědčený nejsem. Já tam totiž taky ještě píšu, že jsou témata, jež lze opakovat takřka donekonečna, protože se vždy najde něco nového.

Víra, láska a naděje – to jsou témata věčná a prolínají se vším – krajinou, městem i lidmi. Avšak obyčejný a prostý člověk o tom nežvaní, poněvadž on tím žije, aniž by si to jakkoli uvědomoval. Jak říkal Erben, ten známej básník miletínskej: Velké umění je vždy jednoduché jako lidový popěvek. Velkým se stává, když do něj vstoupí prostý, ale opravdový člověk… A toho se chci držet! Ať už budu psát o Bělohradsku či o něčem jiném!“