Je tento svazek opravdu posledním v této řadě?
„Možná se k tématu Bělohradska někdy v budoucnu vrátím, i když pro mne už se rozměr 'budoucna' poněkud zužuje. Rád bych napsal rozsáhlejší prózu, nikoli povídky, nýbrž novelu či román, ale to je jenom přání, uvidíme… Na čas ale Bělohrad opustím, protože chci dokončit jedno pro mne velké téma a zároveň výzvu – šedesátá léta minulého století.

Román o čase uvolnění politických poměrů, víry a naděje, že to tak navždycky zůstane, o zlatých létech Semaforu, Reduty, Činoherního klubu a dalších divadel malých forem; Suchého, Šlitra a jiných ikon oné doby. To vše viděno očima venkovskýho kluka, jenž se rozhodl etablovat se v prostředí velkoměsta. Hledání, bloudění, malá vítězství, častěji však prohry. Nakonec ale přece jen velké vítězství – návrat domů, s prázdnýma kapsama a s ruksakem plným nesplněných snů.“

A co čtenáři?
„Doufám, že své čtenáře nezklamu. Tak jako Lázeňské povídky četli i lidé z jiných krajů, tak věřím, že i tohle téma osloví také bělohradského čtenáře. Ono totiž téma není pro psaní tím nejdůležitějším. Důležité je, aby bylo do hloubky prožité, tudíž opravdové. A čtenáři podané s citem, nebo lépe řečeno – se srdcem na dlani. Pak lze psát o čemkoli…

A teď mě omluvte – na dvoře na mě čeká krásnej kus hořickýho pískovce…“

Ale to už je jiná kapitola…?
„Ne, ne… to je stejné. Jen počítač vystřídá kladivo a dláto, papír kámen. Změní se materiál a pracovní postup, ale základní princip zůstává.“

A vaše přání?
„Zapomenout na sebe a myslet na ty druhé. Jestli jim to něco řekne, jestli je to osloví. Podaří–li se, je to ten nejkrásnější honorář, jaký si jen člověk může přát.“ (aja)

Ve fotogalerii připojené k tomuto článku uvidíte nejen prima atmosféru ze setkání se čtenáři, ale zároveň také některé z osobitých darů, které Jiří Sehnal od svých čtenářů - přátel dostal.