Nejstarší z existujících evropských operních festivalů - věnovaný výhradně dílu Richarda Wagnera – sleduji pěknou řádku let. Musím rovněž podotknout, že jsem do Wagnerovy operní svatyně vstoupil společně s Jičínským deníkem a samozřejmě jsem velice rád, že zejména letošní sté výročí Slavnostních her v Bayreuthu na stránkách tohoto deníku mohu částečně popsat.

Kde je Bayreuth?

Vy nevíte, kde je Bayreuth? Povím vám to. Nachází se v Bavorsku asi 60 kilometrů od našich hranic. Město není veliké. Pokojné a ospalé. Voní zdravým vzduchem a pryskyřicí. Procházíte úzkými uličkami, všude vás objímá vlídný duch hravého rokoka a lidová bodrost venkovského baroka. Nic neukazuje na svět mýtických bohů a romantických legend. Je tam božsky. Ovšem přijdou horké letní dny a Bayreuth se probudí a promění se v pupek operního světa.

Nastává velmi rušná operní sezóna. Na okraji města, na Zeleném pahorku, stojí docela obyčejné divadlo bez ozdob, bez lóží, sedí se na tvrdých židlích, pod jevištěm zapuštěný orchestr, především festivalové divadlo s nejdokonalejší myslitelnou akustikou. Tady si Richard Wagner pro sebe vybudoval živý pomník. Za krásného letního odpoledne 13. srpna roku 1876 zahájil „slavnostní hry “ šestnáctihodinovou tetralogií Prsten Nibelungův. Čtyři večery, čtyři filosofická hudební dramata. Festspielhaus se stal exklusivně chráněným místem jen pro posluchače dychtící každoročně poslouchat Wagnerova hudební dramata. Píše se rok 2011 a publikum je stále nenasytné.

Do království opery přijíždějí lidé z celého světa. Tiskový šéf F. Emmerich se netají tím, že festival může uspokojit každého desátého zájemce. Letos do Bayreuthu zavítalo 57 700 návštěvníků, přitom požadavek byl na 323 000 vstupenek. Computer odhalil, že běžný smrtelník může být uspokojen po pěti až osmi letech. Zběsilý zájem o vstupenky (i když jsou mnohem dražší) pokračuje. Wagner v Bayreuthu je prostě operní droga.

Zápas pěvců s režisérem

Sté výročí trvání Slavnostních her vedení festivalu rozhodlo oslavit novým nastudováním Wagnerovy romantické opery Tannhäuser čili Zápas pěvců na Wartburgu. Z historického hlediska lze spolehlivě říci, že na slavném hradě minnesänger Tannhäuser nikdy žádný pěvecký souboj nesváděl. Wagner jistě čerpal z mnohých středověkých pramenů, ale osudy historických postav vlastním uměleckým záměrem sjednotil do jednoho uzavřeného díla. Když Wagner v roce 1842 podnikl výlet do lázeňského města Teplice a uprostřed českých lesů viděl hrad Střekov, probudila se v něm vzpomínka na Wartburg a okamžitě se vrhl do práce na synopsi „Venušiny hory“. Teprve později pojmenoval svou operu zkráceně Tannhäuser.

Jakkoliv hudební veřejnost nové nastudování této opravdu dramatické básně, věčné písně lásky očekávala s velkým napětím, na listinu inscenačních úspěchů se určitě nedostane. Interpretací se samozřejmě nabízí mnoho, ale po stránce povážlivě výstřední inscenace si letošní festivalový Tannhäuser vysloužil senzační skandál.

O divoký výklad jedné z nejkrásnějších romantických oper s hlubokými kontrasty v postoji k životu se postaral nekompromisní hledač experimentů dvaačtyřicetiletý Berlíňan Sebastian Baumgartner. Tříaktová opera se odehrává v jedné dekoraci, v obrovské tovární hale, kde je vše podřízeno technokracii. Nizozemský scénograf Joep van Lieshout postavil do středu mamutí fabriky veškeré dění na výrobu bioplynu, který zase slouží k výrobě alkoholu, jehož konzumací připadá „vykořisťovaným“ pracantům svět rozkošnický a růžový. Kritika souhlasně píše,že „otročící dělníci tu fungují jako producenti lidských exkrementů, z nichž se vyrábí bioplyn, a ten se využívá k výrobě výživy.“ Dekadentní varianta antického hesla „ chléb a hry“.

Třeba protikladem erotické, smyslné atmosféry Venušiny hory je Alžbětina smrt; představitelka čisté duchovní lásky je vržena do jakéhosi kontejneru s lidskými exkrementy, následně je recyklována, mění se v potravu a alkohol. Dramaturg oponuje, Alžběta nejde do „plynu“, ale odchází z pozemského života zvláštními dveřmi k očistě. Raději už nespřádejme úvahy o této děsivé moderní inscenaci Tannhäusera, kterou publikum jednohlasně odmítlo nekonečně silným bučením. Bayreuth provokuje.

Wagner dramatik

Co je ovšem důležitější, jak byly role obsazeny, jak byl připraven sbor a orchestr. V hudbě Wagnerova díla je toho totiž mnohem víc, než do čeho nás uvádí podobenství režiséra a scénografa. Bayreuth pro tuto inscenaci získal výborné sólisty. Pohybujeme se ve špičkových parametrech. Titulní roli poutníka Tannhäusera zpíval švédský tenorista Lars Cleveman, aktivní rovněž jako rockový hudebník a skladatel. Je potřeba si uvědomit, že Tannhäuser není pouhá romantická rekvizita; jeho poutnictví je klíčem k celému dramatu. Pro svou roli má L. Cleveman sytý „wagnerovský“ tenor se schopností dramatického stupňování výkonu. Ideálním partnerem byl Michael Nagy, barytonista s maďarskými kořeny. Postavu Wolframa vytvořil opravdu v nejvýraznější pěvecké i herecké jistotě. Krásný hlas bez kazů, s bohatou náladovou oscilací. Všechny dispozice pro požadavky cudné Alžběty měla finská sopranistka Camilla Nylund. Zpívala velmi pěkně, suverénně vládne půvabnou barvou svého subtilního sopránu. V jedné z nejchoulostivějších rolí, smyslné Venuše, se blýskla americká sopranistka Stephanie Friede.

Jak jinak asi v Bayreuthu nelze, nutno adresovat slova největší chvály festivalovému sboru. Jedinečná úroveň je dílem dlouholeté práce a neobyčejné umělecké náročnosti sbormistra Ebehardta Friedricha. Výkon sboru byl famózní! Německý dirigent Thomas Hengelbrock sáhnul po Wagnerově původní tzv. pařížské verzi, maximálně zvýrazňoval obrovské klenutí od žalu a prosby až k démonickému jásotu v říši bohyně lásky. Výrazová symbióza mez pěvci a orchestrem Festspielhausu byla dokonalá. Bouře potlesku, hlasité volání bravo a nespočet opon byly odměnou pěvcům a sboru.

Srovnání

Vedle Tannhäusera jsem viděl také loňskou inscenaci Lohengrina. Dirigent Andris Nelsons ani režisér Hans Neuenfels neprovedli žádné podstatné změny, s povděkem jsem pouze zaznamenal, že došlo k většímu hudebnímu soustředění. Tenorista Klaus Florian Vogt v titulní roli dosáhl zaslouženého triumfu, stejně jako se Annette Dasch svou Elsou zařadila do bayreuthské elity.

Resumé scénického ztvárnění Tannhäusera i Lohengrina není tedy uspokojivé. V Bayreuthu se dá právem očekávat víc. Přinejmenším mohou-li být různé názory na slohové uchopení inscenace z hlediska profesionální dokonalosti. Plnou satisfakci a plné odškodnění se publiku dostalo až zcela přesvědčivými pěveckými výkony a hudebním nastudováním. I takový je Bayreuth v roce 2011.
Zdeněk Vokurka, hudební publicista