Vrata se se skřípotem otevřou, lidé vchází, ale hned se zastavují. Vítají je čtyři flétny, od vysoké až po bas. To je první překvapení – hudba už ve vratech. Jana se pak oddělí, stále hraje a vede dav doprostřed dvora. Tam její sestra Jarmila s harfou. Dívky i nástroje rázem souzní. Posluchači vytvoří velký kruh okolo. Hudba, člověk, stavba, historie. Hudba ještě jednou, aby byl popis souhry úplný.
Noty ve větru
Jarmila se ubránila větru, který chtěl odnést noty. Jana, stále hrajíce, vede posluchače do lodžie. V oktogonu čeká Jan s theorbou. Theorba má 16 strun. Ihned se spojí s Janinou flétnou. Pak se přidávají další flétny. Lidé se téměř nevejdou. Dosud nepadlo jediné slovo. Pak dveřmi na terasu. Tam už nachystána kapela. Kde by tam stačily tři řady židlí? Nikdo nežehrá. Stoje dávají lidé poctu muzice. Nástroje se střídají, přichází další, i Nadia zpěvačka. Na závěr veselá rytmická skladba. Jakoby vyzývala k tanci, hlásala radost z jara.
Flétnistka, fagotistka Jana Kracík studovala v Brně starou hudbu. Koncert v sobotu 19. dubna ve Valdštejnské lodžii byl její absolventský. K tomu sezvala celkem dvanáct kolegů muzikantů „od Prahy po Krkonoše". Mezi flétnistkami byly i její žákyně. V téhle sestavě hrála kapela poprvé.
Až do odchodu muzikantů zněla jen hudba. Stále nepadlo jediné slovo. Proč taky? Hovořil Genius loci lodžie a tóny seřazené tak, že člověčí mluva by byla zbytečná. Bohumír Procházka
