Ve svých písničkách o tom zpívá a mezi nimi o tom vypráví. Zpěvák, autor písní, básní i próz, průvodce na cestách na Island a do Jižní Ameriky, taky uklízel chodníky i domy… Milý člověk.
To, že zpěváci vkládají mezi písničky „vatu“ je obvyklé. Zasmějí se, smějí se i diváci. Doba nasmlouvaná se vyplní nejen muzikou. Kdo sledoval v neděli písničkáře Jana, poznával člověka, který má názor na dění kolem nás, nebojí se ho vyslovit. Nejde mu o vyplnění času, rozesmání. Chce cosi povědět. A umí to v humoru. Takové jsou písničky, takové je mluvené slovo mezi nimi. Někdy opakování, jakoby banální sranda, ale je třeba se víc zamyslet.
Jemně proužkovaná košile, kalhoty poněkud nad kotníky, ale ne až havlovsky. Vousy délky jakoby se zapomněl oholit. Vlasy jakoby netřeba česat, není co. Ale není to pleš. Za klávesami nepostojí. Gymnastika těla, uspořádaná podle hudby. Přešlapuje z nohy na nohu. Někdy brnká klávesy na jedné noze. Živý. Usměvavý i mimo scénu. Někdy zamýšlenou písničku chvíli hledá. Mohlo by to být jakoby? Bydlí na Přední Kopanině. Pozor, není to v horách, je to v Praze.
Pravil: „My, co zpíváme na náměstí, vám nemůžeme lhát. V televizi můžou… Abych mohl cestovat, tak vodím turisty… Byl jsem v Chile. Jeli jsme pouští. To je otrava. Samý písek. Věřící to mají lehké. Jdou tím turniketem rovnou do ráje. Ale my ateisti, my nevíme, co bude… Třeba bude mít Bůh dovolenou. Až tohle zmizí z obrazovek televizí bude po krizi … Jsem nahořklý individualistický optimista?“
Po celé představení v zámeckém parku tancovala před jevištěm malá holčička. Ty písničky musely být melodické i rytmické.
Bohumír Procházka
