Je to skoro neuvěřitelné, ale já vám to musím povědět, abych ulevil svýmu myšlení a vzpomínkám na celej ten můj vosumdesátiletej život. Vonehdy se mi zdál sen, jako by to bylo dovopravdy. U postele se mi zjevila postava, naklání se nade mnou a povídá: „Halo, Kadlíku, vstávej. Sem tady, abysme si řekli, jak to bude s těma našima vosumdesátinama. Voběma nám v letošním říjnu přece bude vosumdesát roků."
Já sem skoro procit a dívám se na toho chlapišťáka a poznal sem ho hned. Byl to Švejk Jozef, čistě ladovskej, celá jeho postava. Sed si na vokraj postele a rozpovídal se, že ho spisovatel Jaroslav Hašek před vosumdesáti lety nechal narodil v tom slavným románu už jako vojáka i s fajfkou, zatímco já ten život začínal vod kojence. A jak se tak na mně usmívá, Švejk povídá: „Možná, že to moje klukovský mládí bylo takový, že by to napsání ani Hašek nesved, a tak to vzal už vod vojenskýho věku."
Po chvíli vošívání Jozef povídá: „Můžu si zapálit?" Jářku: „Jen si zapal, a dáš mi taky bafnout." Ale jen sem natáh čouda, hned sem se rozkašlal, až sem se skoro probudil. „Co to kouříš?" povídám, a von že je to nebeskej tabák ze samejch voňavejch kytek, co se taky dostaly do nebe.
A Jozef se rozpovídal, že těch pár hříšků si vodseděl v očistci a těšil se na nebe a teď, když tam je, že by se nejradši vrátil. Nebe je vážný, žádný vylomeniny se nekonají, každej je krotkej a hodnej a to na Jozefa není.
A von se mně ptá: „Co chystáš na tu vosumdesátku? U tebe se sejde rodina, vsadím se, že přijdou malíři a malířky, běcharský důchodci a kamarádi, co s nima dáváš pořád něco dohromady. No, ale co já?" povídá. „Já bych chtěl bejt aspoň u toho."
Zamysleli sme se a najednou Jozef povídá: „Víš co? Když si dokázal řezbou zahradníka, Krakonoše a poustevníka, hoď mě taky do dřeva jako sochu v životní velikosti a já budu stát u vaší chalupy a salutovat kolemjdoucím. Ať maj Studeňany zas ňákou privilej."
Já mu na to povídám: „Tedy, Jozef, to je nápad. Tak to spolu rozjedem." A von na to: „No a pak všichni malíři zazpívají vo těch pětatřicátníkách a vodvedete mě na post vedle naší chalupy, kde budu všem lidem moc rád salutovat."
Eště sme si plácli a stiskli ruku, Jozef zabafal a zmizel někde v tom nebeským ráji, aby se svrchu díval na to zvláštní lidský hemžení, kde se to vobjímá, jeden druhýmu pomáhá, některý si podkopávaj nohy a další se perou.
Tak teda nashledanou ve Studeňanech při těch voslavách vosumdesátníků v termínu na pozvánkách uvedeným.
Vo svým snu vám povídal Kadlík Šoltysů, rodem Běcharák, teďko ve Studeňanech číslo 37
