Čtvrtek 5. září

Všechny rekvizity složil jsem do trojkolky. Dozadu zastrčil hole, stejně trčely ještě nad přilbou. Vypadal jsem jako šašek. Konečně jsem přišel na to, že cesta okolo jatek je nepoužitelná. Buď auta, nebo tříkolka. Aut je víc.

Začali jsme stavět Dětský stan. Latí bylo čtyřiadvacet. Tři velikosti. Tak jsme to popletli a všechno rozebrali a znovu. Už to vypadalo nadějně, ale jednu lať Adam rozšlápnul a zlomil. Spravovali jsme ji 40 minut.

Postavit pak velký stan, zvaný šapitó, byla hračka. Měli jsme radost. Ale zjistili, že tím pádem nemůžou zadním vchodem jezdit auta s materiálem, protože tam je ten stan. Taky jsme přemejšleli, jak zabezpečit železné kolíky, aby se o ně někdo nezranil, ale moc nevymysleli, tak jsme nad ně dali stoly.

V rohu něco natírala černá holka. Měla černé šaty, dlouhé vlasy a byla úplně ticho. Umění dělá se o samotě a v tichosti. Byla to slovenská malířka Katanari, která chystala svou výstavu. Zabrala celou kavárnu, jak to měla roztahané. Bylo to malebné, jak jí dlouhé vlasy padaly na ty obrázky. Litoval jsem, že jsem zapomněl foťák.

Nejvíc se všude pletl Rendův pes. Jirka důrazně na schůzi pravil, že psové žádní. Ale Rendu potřebuje, on rozumí kromě hraní i elektrice, tak pes zůstal.

Já jsem si pomalu vyzdoboval dětský stan a jak jsem snášel materiál, tak jsem ztratil obě hole. Pak přišel Jirka, všechno mi vyházel, aby mohl rozbalit koberec. Mi řekl, že si ho můžu vyluxovat. Neuměl jsem ten velký lux pustit. A taky vcucával koberec.

Přišly holky a s Luckou šly uklízet kostel Všech svatých pod Zebínem. Bude tam koncert. Vyfasovaly respirátory. I když je Všech svatých, dlouho si ho nikdo nevšímal a holubi udělali svoje.

Oběd byl poněkud posunutý, neumím ho pojmenovat, všimnul jsem si jen brambor a oliv. Povídali jsme si o panu Zemanovi. Samé lichotky. Když byla chvilinku pauza, sladil Kuba s Tomášem klarinety a zkoušeli. Přímo na talířem. Vzpomínali jsme, tak Kuba se svým klarinetem jednou vedl parkem masopustní průvod. Pořád pískal jako Krysař a všichni šli za ním, a šel a šel. Až se parkem ozvalo: „Už se na to vykašli!“ Tak se otočil a vrátil průvod do Lodžie na další program.

Jedna holka pořád tiše loupala cibuli, a tak jsme ji poslali do dětského stanu, ať si jde postavit domeček. Stan už mimo program začal fungovat. Měli jsme tam malou Toničku, houpali na klíně a zpívali o tom kočím, jak měl modré oči a pak postýlka praskla. Tak přestala brečet.

Bylo před setměním, když jsme začali pomalu odpadat, akorát děti jezdily pořád okolo stanu na kolečkách. Povzbudila nás Péťa, která přinesla bábovku a sklenici marmelády. Nejvíc chutnala Katanari. Silně si mazala marmeládou. Tak jsme jí řekli, že nás Slováci vždycky vyžírali. Všichni jsme se smáli a byli rádi, že jsme Č a S pořád kamarádi. Teprve později jsme se dozvěděli, že marmeláda byla proto, že do bábovky zapomněla dát cukr. Ale jsme to nepoznali.

Pátek

Technika, účinkující, pořadatelé dokončují přípravy. Kdo je volný, krájí cibuli. Konečně víme na co. Jirkův nezapomenutelný sojový guláš. K nerozeznání od hovězího. Prostupuje všemi dosavadními Worldfesty. Všichni si přidávají. Prý ho vařil ve dvě v noci.

Adam s Aničkou zase předělávají oponu u informační tabule. Pedant, to je neštěstí pro kolegy. Vysvětlím. Adam je pochůzný informátor. Tabuli má na prsou, na ní napíše nejčerstvější informace a chodí mezi diváky. Tak se vypracoval, že v téhle poloze píše písmenka správně (i když se dívá shora zezadu). Umí nakreslit republiku i s vyznačením Jičína.

Zuzka z domácího týmu zjistila, že svou taneční skupinu nedá kvůli marodění dohromady. Ale jsou v programu. Tak s M. Pupík Relichovu připravují náhradní program s názvem Ne(v)hodné tělo. Zajímavé je sledovat. Jsou realističtí.

Všichni volní stále brečí při krájení cibule. Náš tým Dětského stanu má mírné tvůrčí rozepře. Nakonec se shodneme, že náplň musíme improvizovat podle věku.

Ve dvanáct schůze pořadatelů. Sjeli se z celé republiky. To už je dost velký tým, ale spočítat se nedá – přicházejí, odcházejí. Čerstvě příchozí jsou úžasní, tak zapadli. Většinou dívky. Zajisté příčinou je Jirkův rozcuchaný půvab. Vyzval nás, ať si to užíváme i lidsky.

Katarína Caková (Katanari). Dlouhovlasá slovenská dívka v černých šatech. V sedm otevírá v kavárně výstavu kreseb a miniatur = objektů = instalací. Kresby jsou tuší, či pérovky. Objekty jsou ve skříňkách. Miniatury. Napadne ji příběh, tak ho ztvární. Buď jen loutka, nebo úryvek z děje. Mistrovství je zejména ve hlavičkách, které vyřezává nožíkem podobným skalpelu. Materiál kaštan, lípa, avokádo. Kdo nepochopil, ať si zkusí vyřezat hlavu loutky z pecky avokádového plodu.

Obrázky jsou černobílé, jednoduché. Zdánlivě. Každá kresba představuje zase příběh. Ze semínka vyrůstá hlavička. Indonézanovi mizí jeho hlava pod otýpkou klestí. Skály ožívají a hledí do údolí. Najdi si ten příběh, diváče.

Pro své dílo nachází Katarína inspiraci ve světě. Na Islandu, v Indonézii, v Estonsku. Od projektu k projektu. Od uměleckých přátel k přátelům. Všude hlavně příroda. Fjordy stačily jí na celou knížku. Autorskou, vydala si ji sama. Knížku poezie zase ilustrovala básnířce. Kumštýř všude bratry má. Dílo nelze pojmenovat jedním slovem. Mezi mnohými nabízí se přírodní realismus. Jemnost. Procítění.

Markéta Ptáčníková. Herečka z divadla Kolonie se svým zvukařem přivezla monodrama One night stand/up inspirované srbskou válkou. Tím se dotkla různých lidí. Rozdílem mezi srbskou a českou povahou. Líčila, jak při nastudování sbírala informace o dění v Srbsku. Jak studovala srbskou mentalitu. Dělat poctivé a angažované divadlo neznamená jen přijít na zkoušku.

Angažovaná umělkyně, angažované divadlo. Světlo, stíny, promítaný obraz. Reprodukovaná hudba i zpívané písničky na vlastní melodii. Jedna herečka a několik osudů. Široká paleta dění na scéně.

Sobota

Stručně. Jen postřehy. Někdy i dva programy najednou. K tomu náš dětský stan.

Sobota je nabitá. Lesní kavárna začíná v deset (zvířecí obsluha), Tygroo hraje od jedenácti v noci. Dvanáct hodin kvalitní kultury. Kavárny a čajovny (sedí se na kobercích) a domečky s dobrotami. Pivo je z Pecky. Tady všude se dělají kuloáry. Vždyť se tu sjíždějí lidé z celých Čech i Evropy. Účinkující, kteří se mění v hosty a naopak.

Ale někteří hledají si stolek, kde je klid. Dívka čte si německého autora v originále, jméno jsem zapomněl. Má divný přízvuk. Říká, že rakouský. Překladatelka. Z češtiny do němčiny. Opačně ne. „Moje čeština není tak dobrá.“ Přichází partner. Zdravím ho. On: „My se známe.“ Jaromír Typlt, český básník, rodem z Paky. Říkám, že mám výčitky. V článku o něm udělal jsem chybu. „To je dávno. 4. října budu tu mít autorské čtení.“

Ale autorské čtení už dnes. Záchodová poezie. Prý aby se zkrátilo v předsíni čekání. Z našich Adam Hošek, i další. Adam vymyslel a organizuje. Programová improvizace – vsuvka. Zdařilá. Neobvyklá. Jako mnoho dalšího v Lodžii.

World fest se roztahuje. Do kostela všech Svatých, do lomu na Zebíně. Je samozřejmě rozptýlený v parku. Na neděli je plánován koncert na vrchu na Zebíně. Jen vynesení akordeonu není legrace.

Dětský stan hlásí rekord. Mája postavila nejvyšší komín z kostek na světě (41). Pak Míša čte dětem pohádky. Jana je zkouší ze známých pohádek. Jen proChor se pořád někde ulejvá. Pak hrajou černého Petra. Do stanu chodí chytré děti. Jako ostatně do Lodžie vůbec. Holka z druhé třídy mi vysvětluje, jak funguje Montesory škola. Kilián se podle internetu učí skládat a střihat origami. Další dívka učí, jak se skládá italská vlašťovka. Používá termíny jako výškovka a směrovka.

Festival je problém volby. Někdy dva programy najednou. Plus ty kavárny. Plus touha po klidu o samotě s kafem. Ale programy se nepřekřičují. Lodžie a okolí jsou rozsáhlé. Na terasu vejde se 350 lidí. Vystoupení souboru Korjen (Bítové etno z Balkánu a Polska) to večer potvrdilo.

Kdo dělá program? Jirka. Než někoho pozve, jede se na něj podívat. Své nápady předloží týmu. Poslouchá dotazy a připomínky. Pak si to stejně udělá po svém a je to tak nejlepší. Protože nejlepší nápad bývá ten první. Mimochodem tým – dobrovolníků pracují zcela zdarma. Pardon, za stravu. Jejich pracovní doba zdaleka přesahuje zákonnou.

Katarinka ze Slovenska předvedla, jak vypadá stínové divadlo. Několik příběhů z Islandu v intimním provedení. Černé oblečení, minimum světla, tlumený hlas. Velmi drobné rekvizity. I kamínky. Vypráví potichu, V teatrronu jinak ticho absolutní. I tma. Jen diskrétní hra světel a stínu. Jemné, dívčí. Nádherné. Jedna holka mi po představení řekla, že brečela.

Z našich lidí bylo to loutkové. Renda hrál s dvěma přáteli Dlouhého Širokého a Bystrozrakého. Autorské představení s vlastnoručně vyrobenou scénou i loutkami. Dvě jeviště ztlučené z hrubých prken. I loutky byly takové. Děti se smály až chechtaly. Ale taky hercům radily, nabízely řešení i pistoli. Ti to okamžitě zapojili do děje.

Další domáci je Zuzka. S kolegyní Reilichovou připravily narychlo taneční vystoupení Ne(v)hodné tělo. Stůl, stromy okolo, houslistka. Náznaky erotiky umělecky ztvárněné. Pardon, z domácích ještě Magda Uhlířová barokní hudební dýchánek v parku na violu da gamba.

Neděle

Epilog, nikoli bezobsažný.

Ranní snídaňové kuloáry se dnes protáhly. U kafečaje bylo i třetí den co povídat. Mladí místní umělci doplnění o malířku a stínovou herečku Katarínu kupříkladu řešili otázku, kdo kdy se psaním začínal. Jen Tomáš neřešil. Moc nepíše, jen seminárky, ale hrát na rozličné nástroje začal už v kolíbce.

Potravy dostatek. Kulturní i té druhé. Palačinky chutné. Pivo z Pecky však zavřené, že by cenzura? Stánky s hmotnou kulturou (obrazy, dárkové předměty všeho druhu…). Knihkupectví Fryč od Ještěda má knihy nové i antikvární srovnané v regálech. Lidé se přehrabují, sedí na trávě, čtou. Někteří si jen přišli počíst, nekoupí. Všude se najdou čeští vykukové. Ale tady jsou trpěni. Knihkupcové jsou totiž lidé docela chytří, kteří si moc nevydělají a jsou užiteční. Na rozdíl od některých vrcholových politiků, kteří to mají právě opačně.

Ale hlavním finále byl koncert Jany Vébrové na vrcholu Zebína (399 mnm). Akordeon a zpěv. Vysoká kultura. Tomu předcházel průvod. Na průvody my si potrpíme. Ale tady jsem neviděl ani jedno mávátko. Hesel bylo mnoho, ale pro jejich obsah je raději neopakujeme. Zato hudba … . Tvůrčí skupina HuSo. Hubáček, Soldán. Už mají u Lodžie památník, který si sami postavili. A to zdaleka ještě neumřeli. Těhle památníkářů bylo by škoda. Jejich koncert na klarinet, akordeon a vysavač je nezapomenutelný. Hubáčka jsem v jiné akci neviděl, ale Kuba Soldán je umělec univerzál. Podílí se na stavbě stanů i nošení praktikáblů. A v tom vytrval až do uklizení Lodžie. Takhle to tady chodí.

Ale vraťme se k průvodu. Vznikl na rozdíl od ostatních spontánně. Vpředu byla lodžiová trojkolka, kde seděli muzikanti. Řídil ji Kastelán Jirka Vydra, on tady řídí všechno a nikdo se mu netroufne odporovat. On sice šlapal, ale do kopce to nestačilo. Tak tlačily děti. Nebudu je jmenovat, dětská práce je u nás trestná. Bylo jich dvacet čtyři. Jestli vyjeli až na vrchol Zebína, to nevím. Musel jsem se vrátit, zapomněl jsem si berle.

A zapomněl jsem toho z průběhu festivalu mnoho. Jsem už starý novinář. Tak promiňte.

Tož tak. Pro dnešek. Pro letošek. Pro život.

proChor