Proto projevů a vznosných slov nebylo málo, až se objevuje otázka, zda by to pan učitel Kraus takhle chtěl.
Tak rodina. Skvělé, jak pečují o jeho písemnosti a jiné památky. Ve spolupráci s muzeem vznikla úžasná sbírka věcí psaných i trojrozměrných. Vnímavý návštěvník si tu přečetl osobnost S. Krause i bez projevů.
Pedant. Pečlivě zakresloval, kde všude se za války pohyboval, taktéž i náčrtky vojenské. Samozřejmě deníky. Jednak čtivé, druhdy s velkou hodnotou výpovědní. I když učil češtinu a tělocvik, zbyl po něm skvělý archiv malířů a jejich děl. Vystříhaný, utříděný. Vlastenec. Některé věty, které zapsal do deníku, to je vyznání opravdové. Zajisté netušil, že jednou budou vystavené. Tohle psal z ryzího přesvědčení.
Dokumenty doby
Dokumentarista. I o tehdejších lidech psal. Jak mu bylo líto, že nenašel bydlení a tak chodil z Rožďalovic do Dětenic učit pěšky. I jiné věci zachytil. O postavení českých kantorů.
Byly i věci úsměvné. Vypočítal jsem, že v Libáni musel učit moji maminku. „Ano, Libáň. Když utíkal do zahraničí, schoval si v libáňské škole některé své věci. A tak přežil pod stupínkem před Němci ukryt třeba portrét T G M," říká paní Alena Krausová (*26) a stydí se, že si nemůže vzpomenou na jméno školníka. Atd.
Materiálu mnoho. Vydal by na knížku. Ano. Nemohlo by třeba město, muzeum, nebo někdo jiný připravit k vydání knížku třeba s názvem Stanislav Kraus – voják – občan?
⋌Bohumír Procházka
