Pana doktora France vyučila k hereckému talentu Řehečská slepice. To je další jeho dílo – literární soutěž, kterou pořádá. Protože tam, při vyhodnocení soutěže, připraví vždycky dvouhodinový kabaret se slovem a muzikou.

Ale ve středu 14. listopadu vytvořil pořad smrtelně vážný. Aktuální dnes možná více než kdy jindy. Osud novináře Karla Havlíčka Borovského, s jeho nucenou cestou do Brixenu. Co zbude novináři, básníkovi, politikovi, když je násilně oddělen od rodiny, zbaven možnosti dělat si své noviny? Není zbaven poslední možnosti – psát. Dopisy rodině i známým. Poezii, ta kvete v každém vězení.

Pestré pásmo
Tak tohle si Václav Franc pečlivě připravil a v hodinovém pásmu posluchačům v knihovně předvedl. Scénou byl stolek, na něm listiny, džbán s vodou. Kostýmem bílá košile a brýle, které je třeba měnit podle velikosti písma a vzdálenosti textů. Hovořil jako vypravěč v přímé řeči, poezii četl, části recitoval zpaměti. Některé dopisy předem namluvil a pak pouštěl ze záznamu. Žádný křiklavý divadelní efekt, těžiště bylo v obsahu. Ten měl sestudovaný a přednesený perfektně.

Působivá koláž vyprovokovala srovnání. Polovina devatenáctého století v lázních v hotelu Elefant v Brixenu a léta normalizace minulého století ve věznici valdické. Tady neměl Ivan Martin Jirous a další ani tužku a papír, aby si své básně volně zapsal. Jen dopis, jednou za čtyři týdny. A tak jen v něm mohl svým dcerám posílat své pohádky. Básně jen formou motáků.

I o svobodě a jejich formách. O úsilí vyjádřit svůj názor byl Francův pořad.    Bohumír Procházka