Jen část přináší naše reportáž, protože výběr je velký a rozmanitý. Od dvou do setmění.  Jak muzikantů, nástrojů, míst kde se hraje, tak žánrů hudebních, letos i divadelních.

Sabina hraje pokaždé před kostelem Sv. Jakuba a doprovází ji pejsek, který má hudební sluch. Jinak by nevydržel poslouchat trpělivě.  Má decentní rtěnku, roztrhané kraťasy, to vše se hodí k žánru. Na plakátě má uvedeno, že zpívá Folk- rock.  Však Lidovky neopomíjí. A tak u Jakuba zní Na pole u řeky vínečko zasejem.

Manažera dělá Sabině tatínek a ten se rozpovídá: 21, odmaturovala, před vysokou školou zatím dala přednost muzice. A cestování.  2 měsíce v Americe, v Amsterodamu, ve Vídni. Hraje v irských baerech … . Na jednadvacetiletou dívku pestrý život.

Letos překvápko.  Před svatební salónem na náměstí dívky v parádních šatech. Svatebních. Ale jsou to dívky na nevěsty mladé. Jsou z kroužku klavírního a flétnového jičínského K klubu. I paní ředitelka Lenka, která mi vše vysvětluje, má takové parádní šaty. Dívky v Káčku končí, protože jdou do středních škol mimo Jičín. Tak jim vymyslela takové rozloučení. V té parádě sedaji ke klavíru, vytvoří flétnový kvartet a zahrají si na veřejnosti. A ještě si vyhrají na zmrzlinu. Dobrý nápad.

V Café Café blízko kostela Sv, Ignáce jediný muzikant. Hynek Kočí – písničkář. Co si napíše, to zazpívá. Pan učitel předmětů biologie a tělocvik z Plzně. Kromě toho střihá stromy. Pravda, je to z Plzně daleko. „Já si rád zahraju, viděl jsem nabídku, tak jsem přijel. A budu hrát i když přijde málo diváků.“ Tak pravil o své motivaci.

Řeka zapomnění, Ty jsi světlo a já stín, stačil jsem si poznamenat z jeho repertoáru.  Vlasy vpředu padají mu do očí, nevidí na partituru. Nepotřebuje, žádnou nemá. Zpívá. Dole pod mikrofonem na zemi má škatulky, jmenují se možná kompresor, a rupr.  Na ně občas tukne špička jeho kecky. Ty škatulky modulují, co zazpívá. Tak  vypadá elektrická muzika. Svátek hudby má mnoho žánrů

Naní tak dávno, co byl Patrik Erlebach, zvaný Páťa, studentem střední školy. Dnes má už známou hudební školu, kam bere děti už od předškolního věku. Klavír, ukulele, kytara, zpěv. Škola se jmenuje Písnička.

A a Písnička zahrála a zapívala na Husovce. Vracím se k fotkám a odhaduju, kolik že dětí ještě nechodí do školy. Tak jest – do Písničky Chodí rády, neboť Páťa jim už od nepaměti dává do ruky netradiční nástroje, neboť muzika se dá dělat  na všem.

Natálka Kunčíková je takový růžový přízrak, který v sedmnácti letech skvěle ovládá pětatřicet strun své harfy. K tomu vybrala si prostor před kavárnou Locál cafe. Další úžasné jičínské zákoutí.

Konzevatrorisku Natálii připravila do Prahy Jičínská ZUŠ. Nechce se věřit, že už mladá dívka vystupuje tak profesionálně. Je zvaná na svatby, vernisáže i módní přehlídky. Přesto ponechává si úžasný dívčí projev. Maminka na ní prozradila, že cvičí 3 až 4 hodiny denně. Tvrdě zasloužená krása, kterou harfenistka potěší všechny smysly posluchačů.

Nebývá na svátku hudby divadlo. Ale – proč ne? Jičínské Divadlo Kula je divadlo herců s postižením. Věk od 7 do 40 let. Představení bylo poněkud v zastoupení, protože někteří onemocněli, či jinak nemohli. Neinformovaní to nepoznali. Protože spolek Lebeda, který divadlo zinscenoval, je spolek svérázný a užitečný. Netouží po publicitě, ale koná. Koná z přesvědčení.

Zahradu připravovali 6 roků, do zkoušek vstoupil covid.  Jiří trnka, výtvarník a spisovatel připravil jim svou knížkou  skvělé, ale náročné zadání. Scénáristka Dita Hendrychová musela jeho předlohu přizpůsobit podmínkám členů Lebedy. Menší pohyblivosti, i jiným omezením. Ale zahrál si každý. Ostatně mnozí z členů Lebedy jsou ostřílenými herci.

Inscenace měla mezinárodní podtext. Anna Kulichovská a Maria Dzunda, které výtvarně připravily scénu, jsou z Ukrajiny.

Děkujeme Káčku, které poskytlo scénu a prostor pro zkoušky. Děkujeme všem, kdož se na divadle podíleli.

Blíží se liják. Blíží se bouře. Redaktor na poslední chvíli vyhledá útulek na Veselce. Neboť Radegast je pivo novinářsky inspirující.