U otevřených dveří Porotního sálu stojí David v řádovém saku. Sám. Přicházíme my s Jirkou – novináři, a paní knihovnice ze vzdálené vsi. Jediní posluchači. Do arkád svítí sluníčko, povídáme si proč. Proč před třinácti léty dobře rozjetý festival, s řadou významných osobností, diskusí, modlitbami, najednou lidmi tak opomíjený.
Cyrilometodějské téma, právě tak jako řada přednášek v minulosti, je poutavé i pro necírkevní lidi. Propagace. Té není nikdy dost. Obecný nezájem o věci společenské. Tady dokonce i …, jak to říct a neublížit, možná ne dost harmonické vztahy mezi skupinami v církvi. V církvích. Ekumena má své meze. Vždyť bývaly i biblické dílny. Teď méně a i nic.
Po dvaceti minutách, kdy nepřijel ani lektor, jak příznačné, se rozcházíme. David nabízí, že za chvíli začíná zkouška na podvečerní koncert Filokallia.
To je sbor, který se věnuje hudbě inspirované pravoslavnou tradicí. Hudbě byzantské, ale i duchovní, slovanské. Napojení na pravoslavnou církev nepopírá. Vždyť nám jde o ekumenu. Dokonce později přijeli z Hradce architekti a pan farář z církve řeckokatolické, aby ukázali záměr vybudovat v HK řeckokatolický kostel sv. archanděla Michaela.
Koncert je beneficí na jeho stavbu.
Sbor Filokallia
Ale pojďme ke sboru. Přijelo pět dívek, dva pánové – zpěváci a sbormistr Marios Christou. Pan Christou, Řek žijící v Česku, si tu už stačil pořídit doktorát před jménem i za jménem, je milý pán nejen svým přízvukem, ale i svým vztahem ke zpěvákům. „Jsou tak perfektní, že dirigent nemá co říct," pravil. Ale často zaráží zkoušku a s ladičkou v ruce opravuje.
S ladičkou a s úsměvem. Radost na tu jejich práci pohledět. Nejen na práci, ale na zaujetí, jaké pro ně hudba znamená. Dívky mají své tužtičky a poznamenávají si připomínky sbormistra, vznáší své názory. Běháme okolo a fotíme. I skrze závěsy v barvě Ducha svatého, kterými je místnost vydekorována. Zdali se podaří tu atmosféru zachytit? Bohumír Procházka
