Pro sebe jsem si to zdůvodňoval, že první ročník každého festivalu ještě není mezi lidmi zavedený. Paní učitelka Iveta Vališková, jedna z pořadatelů, mne uklidnila. „Vydali jsme dvaasedmdesát obědů. A soubory, které právě nehrají, se stanou diváky," vysvětluje.

Ano, skvěle tak formulovala situaci v českém amatérském, zejména dětském divadle. Ale tohle není hořekování. Ty skvělé holky a kluci budou chodit do různých dramaťáků a Korálek a Studií dál a rádi. Protože je to baví, protože v tom nacházejí smysl, už si uvědomují, aniž by pojmenovali slovy, jaký je divadlo úžasný zázrak.

A my diváci, někdy nemnozí? S potěšením sledujeme, jak malí herci vzývají mistra Wericha (ZUŠ Hořice a Korálka Dětenice), jak si zpracují Čarodějnice jako muzikál (Studio Šrámkova domu Sobotka), že umí i Kalinku při ruských pohádkách (ZUŠ Chlumec nad Cidlinou), hlavně ale, jak všichni hledají svůj divadelní výraz, vkládají zajímavé prvky, jako jsou maňásci, stínové divadlo, jednoduchou, protože přenosnou, ale nápaditou výpravu.
O lakomé Barce v podání dětenické Korálky na závěr odpoledního bloku trošku víc. Hru sledovalo 89 diváků. Místní asi tušili, co mohou od svých čekat. A dočkali se.

Nápadité časté přeskupování s použitím paravanů a trakaře, pohyb, rytmus, rým i melodie. Starosta nehrál starostu, ale byl taky trochu lump. Hlavně ale Barka – paní učitelka Bretová. Nestydí se za své … jak to říct? Prostě nohy nahoru. Možná by někdo řekl – české vesnické divadlo minulého, lépe minulých století. To je pochvala.

Zvláštnost
První festival 6. a 7. října v Dětenicích a Osenicích měl zvláštnost.

V době, kdy se nehrálo, byly k dispozici rozličné dětské zábavy. Od trefování přes žonglování až po provazochodectví. Názorně bylo předvedeno, ale i každý si je vyzkoušel. A co je zvlášť potěšitelné – vše z vlastních zdrojů. Lektory tu byli místní. Odchovanci všech těch Korálek a Korálovek. Takže děti ze souborů se bavily, i když nehrály. Zajisté ke všemu přispěla i nová dřevěná scéna na Foerstrově zahradě, kterou Děteničtí získali péčí organizace Otevřené zahrady díky projektu Živý venkov – tradice a současnost.    Bohumír Procházka