Naštěstí se později soubor korálů dostal do sbírky jičínského muzea a Národního muzea v Praze. V jičínské archeologické sbírce je uloženo 14 žlutých skelných korálů s modrobílými očky, v Národním muzeu dalších šest. Korále jsou buď nízké s jednou řadou oček po obvodu nebo vysoké s dvěma řadami, vždy po čtyřech dvojicích nad sebou postavených oček. Při pohledu shora jsou buď (přibližně) kruhové nebo oble čtyřhranné. Další variabilitu tvoří vnější a vnitřní rozměry. Průměr korálů kolísá od 1,7 do 2,5 cm, výška od 1,2 – 1,7 cm; otvor (světlost) od 0,8 – 1,1 cm.

Vyráběny byly navíjením roztavené skloviny na železnou tyčku. V případě vyšších dvouřadých korálů můžeme pozorovat po vnějším obvodu žlábek, který dokládá, že tento tvar vznikl spojením dvou částí. Výroba modrobílých oček patrně probíhala navíjením tmavomodrého a bílého vlákna skloviny do podoby prutu. Z prutu pak byly příčně odděleny plátky, které byly zatlačeny ještě do tvárné žluté skloviny korálu. Ještě před úplným ztuhnutím skloviny byl povrch korálku pečlivě vyhlazen. Barevnost skelné hmoty byla dosažena příměsemi, které v případě žluté barvy obsahovaly patrně antimon a v případě modré kobalt.

Korále se nejčastěji nosily jako součást náhrdelníků a dnes jsou obvykle nacházeny v hrobech. Krom pohřebiště, ale poněkud vzácněji jsou nalézány na opevněných výšinných sídlištích. Pocházejí z takzvané pozdní doby halštatské, tj. období cca 550 – 400 let před Kristem. V této éře byly skleněné korále poměrně běžně nošeny a především ty s očky patří mezi početnější nálezy. I přes oblíbenost výrobku nelze uvažovat o místní produkci. Do české kotliny byly importovány z dílen v adriatické oblasti nebo obecně ze Středomoří. ⋌Radek Novák