Pravda, ty z Cimrmanovým dílem Afrika nemají nic společného. Ale s humorem souvisí. Jakož i všechno, co k desetičlennému mužskému souboru patří. Asi i to, že si nikdo nemohl vzpomenout, kolik her už soubor nastudoval. Herci odhadovali to na deset. Režiséra zeptat jsme se nemohli, režiséra soubor nemá. Soubor, který nemá jméno, se režíruje sám.
Vysvětlili aktéři, že se zkouškami se příliš nezatěžují. „Každý se naučíme text, pak se asi dvakrát sejdeme, a hrajem.“ Taky recept na divadelní umění. Soubor zatím do Hronova pozván nebyl. Zatím. Je zřejmé, že umělci hrají s chutí a na scéně baví se stejně, jako diváci. Těch napočítal jsem 83. Ke kostelním lavicím přidávaly se další.
Cimrmanovského tématu je nám třeba. Právě tak jako odpoutání se od vlastní důležitosti, které je všude plno. Jistě, že může nastat otázka, zda takovéhle dílo patří do kostela. Kdyby pašiové hry, to ano. Ale Jára Cimrman? Pan farář na scéně? Však si také zahrál. Klasika. J. V. Sládka. Jsou v chrámu Svatého Jiljí i jiné věci. Výstavní síň pro obrazy a fotografie, klubovna nad zákristií. Teď jsou tam vitráže, připravené na instalaci do oken. A proč ne? Kostel je místo ke scházení lidí.
V jedné pasáži hry mluví se o univerzálním dialogu, který možno vložit do jakéhokoli místa v jakékoli hře. I o tom, že podobně možno vložit slovo „jmelí“. Nekonáme takhle dosti často i mimo divadlo? Nepoužívají tuhle fintu dámy a pánové, kteří se domnívají, že jsou to oni, kdo rozhodují, kdo vedou naši společnost?
Když bylo odehráno, přesněji ke konci divadla, recitovali herci, diváci s nimi, Sládkovu báseň o křišťálové studánce.
Bohumír Procházka
