Pan doktor Martin Kuna nejdříve vysvětlil, že archeologie už dneska zdaleka neznamená jen kopání a pak skládání střepů. Pomocí odebraných vzorků, kde se třeba analyzují pyly, zkoumá DNA, či jíné, dokáže věda poznat, co dotyčný člověk jedl, než se stal mumií. Umí i rekonstruovat jeho podobu.

Rozdělil dnešní archeology na terénní a lenoškové. Dokonce ukázal fotku, jak na velikém autě vezou veliký blok zeminy někam do haly a tam ho v klidu pod střechou analyzují. Je to ještě archeologie, řekneme si?

Ale archeologie krajiny, to jsou ti, kteří nevydrží na místě. Akademie věd měla dokonce svoje letadlo. Vědci v něm lítali a znaleckým okem, třeba u úplně homogenního lánu obilí, poznali, kde bylo hradiště, jak v něm stály domy, najdou se i jednotlivé mohyly. Zjednodušeně řečeno, tam, kde je pod zemí jiný materiál, tam je jiná vlhkost a zelené obilí na jaře je i jinak zelené.

Teď už nelítají. Mají drony a sledují vše na obrazovkách. Jistěže to není ono. Když se to z letadla nafotí nebo nafilmuje a pak se vezmou staré mapy, to je jiné dobrodružství.

Mohyly bývaly vysoké. Víte proč? Pozůstalí se těch pohřbených báli. A tak je pořádně přikryli.
I tohle je archeologie. A taky byznys. Těch lidí, kteří objevují poklady s minohledačkami, tedy hledačkami kovů, těch neubývá. Protože kovové nálezy se dají náležitě zpeněžit.

Archeologie se táhne od hluboké minulosti až do čerstvé současnosti. Týká se třeba šumavských kostelů, které byly v době komunistické vlády vyhozené do povětří. Víte, kde je Knobloch Skálova jeskyně a čím se vyznačuje? Hledejte v Plakánku.
Archeologů je u nás okolo pěti set. Těch oficiálních. Jsou to lidé tuze zabraní do svého oboru, každý si zakládá na svých objevech i na své odbornosti. A tak není divu, že odborné střety jsou někdy dosti ostré. Ale to už je jiný příběh.

Na každém libošovickém setkání představí paní Alena Pospíšilová kromě hostů i poutavé knížky. Takže – Martin Kuna a kolektiv: Archeologický atlas Čech, Jiří Waldhauser: Český ráj očima archeologie.    Bohumír Procházka