Jsem důchodce a tak se mi úspěšně daří takovému prožívání předvánočního času vyhnout. Chápu ovšem, že maminky, které chtějí připravit co nejhezčí Vánoce pro svou rodinu, podnikatelé a další lidé dalších na čas náročných profesí, si čas na nějaké zamyšlení jen těžko hledají. Přesto si myslím, že je to právě a především v zájmu jich samotných, aby se o to pokusili.

Přemýšlím o tom, proč většina lidí žije takto hekticky. Proč trpí tolik lidí depresemi, únavou, špatným spánkem? Můžeme my sami něco proti tomu udělat? Není to zaviněno dobou samotnou, ve které žijeme?

Já se ale domnívám, že je to právě naopak. Že my sami způsobujeme svým chováním a jednáním to, nač žehráme a viníme z toho všechno a všechny kolem sebe. Měli bychom se zamyslet nad tím, co je v našem životě důležité, podstatné. Je to snad množství dárků, které našim blízkým dáme pod stromeček? Je to naše pracovní kariéra? Je to nejmodernější vybavení našeho domu? Luxusní auto? Dovolená v Karibiku? Udělá nás a naši rodinu šťastnějšími? Nenamlouvejme si, že ano.

Vzpomeňme na ty případy, které známe ze svého okolí, z televize či internetových zpráv. Na lidi v zemích, kde zuří válečný konflikt, kde jsou lidé nespravedlivě pronásledováni, kde děti trpí hladem a nemocemi. Tito lidé mají úplně jiné představy o spokojeném životě o štěstí. Važme si toho, v jakém klidu a spokojenosti žijeme, pokud jsme zdraví a máme zdravé děti. Máme práci a máme kde bydlet.

Ale položme si otázku: Může to opravdu stačit? A když se nad tím opravdu znovu zamyslíme, přijdeme určitě na to, že je ještě mnoho dalších věcí, které ke klidnému a spokojenému životu potřebujeme. A jsou to věci, které často nic nestojí. Jde o to, jak se k sobě vzájemně chováme.

Je možné, že když se právě nad tím zamyslíme, pochopíme tu rozumnější cestu ke spokojenosti. Člověk je tvorem sociálním, nemůže žít sám, bez ostatních lidí. Potřebuje především svou rodinu, své přátele, své spolupracovníky. A tím se dostáváme k podstatě všech problémů, kterými naše společnost, my všichni trpíme.

Začněme těmi nejbližšími, svou rodinou, dětmi, partnerem. Nejsou to krásné dárky, ale je to náš čas, který jim s láskou věnujeme. Že s nimi zasedneme ke stolu, že si s nimi při jídle povídáme. Že se zajímáme o to, co je baví, jaké mají starosti. Že se pokusíme vžít do dětské duše, do jejich problému s učením či ve vztahu se spolužáky a učiteli. Že se budeme snažit jim poradit, pomoci. Povídejme si s nimi i o své práci.

Měli bychom si ovšem stále dávat pozor, abychom nikoho nekritizovali, nebo dokonce nepomlouvali. Ani dětem nedovolit neuctivě se vyjadřovat o učitelích, sousedech, ale ani o spolužácích a kamarádech. Musíme jim, samozřejmě, jít příkladem. Je to mnohdy hodně těžké, to připouštím.

Stejně tak v práci. Snažme se pochopit svého nadřízeného, který nás nutí k vyšší výkonnosti. Pokud dojde ke sporu, pokusme se zůstat klidní a věcní. Zlost nic nevyřeší. Používejme jen pravdivé argumenty. Žádné podrazy vůči spolupracovníkům.

Jednou důležitou zásadou je „co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim".
Ano, zní to trochu zastarale, ale stále to platí. „Slušnost je čin", říkal T. G. Masaryk. Slušnost ve vzájemných vztazích, to je to co postrádáme. Vítězí „ostré lokty", bohužel. V politice i v běžném životě. Ale ptejme se: "Jak dlouho může taková společnost existovat?"

Jsou tu Vánoce, lidé se obdarovávají. Kupují se a darují krásné, drahé věci. A přece to nejkrásnější, co můžeme o Vánocích darovat, je naše láska k těm, které máme rádi. Udělejme si vánoční svátky trochu jiné, klidnější, ale o to srdečnější. Zazpívejme si s dětmi koledy, zkusme také s nimi rozjímat, tedy zamyslet se nad jejich vztahy s kamarády. Společná výroba betlému může být něčím, na co se děti opět budou těšit.

Vyjděme s nimi do přírody. Navštivme své přátele a známé. Pokud nás mají rádi, potěší je to. Jsou to maličkosti, které prakticky nic nestojí. Pouze volný čas. A čas věnovaný lidem, které máme rádi, není časem ztraceným. Bohatě se nám vrátí jejich láskou, přátelstvím. To vše zní dnes asi hodně staromódně. Ale je to velmi prospěšné pro duši i mysl, naši i našich dětí a prospěje to i našemu okolí.

Chceme být šťastní a chceme, aby byly šťastné naše děti. Naučme se proto žít v jedné po věky platné moudrosti: „Štěstí není v tom, co svět dává nám, ale to co my dáváme světu." Naučme se tak žít a učme to také své děti.

S vděčností vzpomínám na skvělé přednášky pana PhDr. Jana Šolce, kterým jsme naslouchali v kurzu „Etika, jako východisko z krize společnosti" v jarním semestru Virtuální univerzity třetího věku v knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně v roce 2015. Mohu všem doporuči - bude probíhat znovu v dalším semestru v roce 2017.   Vilém Hofman