"Vědci se léta snaží předpovědět délku i sílu cyklů slunečních skvrn, protože nám chybí základní znalosti o mechanismu, který tento cyklus řídí," uvedl podle serveru Science Alert solární fyzik Scott McIntosh z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry.

"Pokud se naše předpověď ukáže jako správná, budeme mít důkaz, že jsme pro chápání vnitřního magnetického zdroje Slunce zvolili správný rámec," dodal.

Sluneční minima a maxima

Úroveň sluneční aktivity je v různých obdobích velmi proměnlivá a její cykly jsou úzce svázány se slunečním magnetickým polem. Každých jedenáct let si sluneční póly vyměňují místa; jih se stává severem a sever jihem. Není zřejmé, co tyto cykly řídí, ale vědci vědí, že póly se přepínají, když je magnetické pole nejslabší.

Protože magnetické pole Slunce řídí jeho aktivitu, jinými slovy výskyt slunečních skvrn (dočasných oblastí silných magnetických polí), slunečních erupcí a výronů koronální hmoty (zvýšeného toku slunečního větru ve skupenství plazmatu, produkovaného přichycením a opětovným připojením indukčních čar magnetického pole), projevuje se tato fáze cyklu minimální aktivitou, proto se tomuto období říká sluneční minimum.

Jakmile se póly přepnou, magnetické pole zesílí a sluneční aktivita stoupne na solární maximum, než ustoupí dalšímu přepnutí pólů. 

Sluneční minima věda obecně sleduje tak, že pečlivě monitoruje sluneční aktivitu. Podle této metriky došlo k poslednímu slunečnímu minimu v prosinci 2019. Nyní jsme v 25. solárním cyklu od začátku vedení záznamů a míříme ke slunečnímu maximu.

NASA i NOAA předpokládají, že půjde o klidné maximum, v němž sluneční skvrny dosáhnou vrcholu v červenci 2025, kdy by se jich mělo objevit kolem 115. To by se celkem podobalo čtyřiadvacátému slunečnímu cyklu, kdy vrchol slunečních skvrn představoval 114 skvrn.

Terminátor může s klidným průběhem zahýbat

Podle studie McIntoshe a jeho kolegů, zveřejněné v Solar Physics, by ale mohlo všechno probíhat také jinak. McIntoshův tým publikoval v roce 2014 článek, shrnující jeho pozorování Slunce v dvaadvacetiletém cyklu. Ten byl dlouho považován za plný sluneční cyklus, během něhož se sluneční póly vrátí do svých výchozích pozic.

McIntosh si ale všiml něčeho zajímavého. Zdá se totiž, že záblesky extrémního ultrafialového světla, zvaného jasné koronální body, se během zhruba dvaceti let pohybovaly od pólů k rovníku a setkávaly se uprostřed. Vypadá to, že pohyb těchto bodů ve středních zeměpisných šířkách se shoduje s aktivitou slunečních skvrn.

Podle McIntoshe jsou tyto body spojeny s pásy magnetických polí obklopujících Slunce a postupují od pólů k rovníku přibližně v jedenáctiletých cyklech. 

Protože mají opačnou polaritu, tak se při střetu uprostřed navzájem vyruší - vědci tuto vesmírnou událost nazývají slovem "terminátor", tedy "ukončovatel". Terminátor podle McIntoshe označuje konec jednoho slunečního magnetického cyklu a začátek jiného.

Ne vždy to trvá ale přesně stejně dlouho. Někdy se magnetická pásma při dosažení středních zeměpisných šířek zpomalí, proto se doba mezi jednotlivými "terminátory" může lišit. A McIntoshův tým si všiml, že existuje vztah mezi délkou času, který uběhne od jednoho "terminátora" k druhému, a mezi intenzitou následného slunečního maxima.

"Když se podíváme na 270 let trvající záznamy, potvrzující pozorování sluneční události zvané terminátor, tak zjistíme, že čím delší je doba mezi dvěma terminátory, tím slabší je další cyklus. A naopak, čím je tento čas kratší, tím je další sluneční cyklus silnější," uvedl pro Science Alert astronom Bob Leamon z Marylandské univerzity v Baltimore.

Daltonovo minimum zůstává mementem

Nejdelším zaznamenaným cyklem podle času uplynuvšího mezi dvěma terminátory byl solární cyklus 4, který trval více než patnáct let. Po něm následovalo slavné Daltonovo minimum - šlo o období zhruba v letech 1790 až 1830, které zahrnovalo téměř čtrnáct let trvající sluneční cyklus 5, při němž se na vrcholu sluneční aktivity objevilo pouhých 82 slunečních skvrn, a následný sluneční cyklus 6, kdy jich bylo pouze 81. V důsledku menší sluneční aktivity došlo v tomto období k dlouhodobému poklesu teploty, což se podepsalo na ztrátách zemědělské produkce i na nedostatku paliva, takže lidé po celé Zemi začali umírat hlady a zimou.

Avšak po kratších slunečních cyklech, jež se odbydou za méně než 11 let, následují naopak vysoce aktivní sluneční maxima s vrcholy vysoko nad 200 slunečními skvrnami. 

Solární cyklus 23 byl podle metriky McIntoshova docela dlouhý. Trval téměř třináct let. Sluneční cyklus 24 byl mnohem tišší než cykly, které mu předcházely, ale byl také opravdu krátký, dostal se pod deset let. Jsou-li tedy analýzy týmu správné, měli bychom do poloviny 20. let tohoto století očekávat spoustu slunečních skvrn. 

McIntosh s kolegy tvrdí, že jsou si svou interpretací sluneční činnosti jisti. Pokud mají pravdu, může jejich výzkum nabídnout zcela nové nástroje pro chápání toho, jak Slunce funguje. "Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit - musíme počkat a uvidíme," uzavírá Science Alert.