Blížila se půlnoc ze středy 7. listopadu na čtvrtek 8. listopadu 1492. Mezi jedenáctou a dvanáctou večer náhle zazněla nad alsaským městem Ensisheim hromová rána s dlouhým dozvukem, kterou bylo slyšet až v Lucernu.

Jeden nedospělý chlapec, jenž vyběhl ven, uviděl nevídaný jev hraničící s božským zázrakem - z nebe se řítil kámen, který dopadl jižně od města do pšeničného pole, v místech, jímž Ensisheimští říkali Les Octrois Faubourg.

"Boží dílo"

Druhý den již k tomu místu pospíchalo téměř celé město, protože nebylo nikoho, kdo by tu hromovou ránu v noci neslyšel. Když lidé doběhli na místo, spatřili více než metr hlubokou jámu, v níž vězel zabořený obrovský balvan, vážící asi 130 kilogramů.

Místní nad ním stanuli v posvátném úžasu. Mnozí věřili, že se stali právě svědky božského zázraku - ostatně se blížil svátek svatého Martina, ochránce řemeslníků, poutníků, jezdců, vojáků, zemědělců i hospodských, světce, který 8. listopadu zemřel a 11. byl pochován.

"Učení pravili, že nevědí, co to je, protože to bylo něco nadpřirozeného, že by měl z atmosféry spadnout tak velký kámen," popsala událost dobová kronika. "A že to byl Boží zázrak, neboť do té doby nebylo nikdy nic takového slyšeno, viděno ani popsáno. Když byl tento kámen nalezen, vstoupil na Zemi i vnořil se do hloubky rovnající se výšce člověka. I tvrdil každý, že to, že měl být nalezen, byla Boží vůle."

Lidská povaha se však v některých základních atributech během staletí nemění, a tak i nad intenzivním vnímáním Boží prozřetelnosti převážil u našich předků materiální pud - každý chtěl mít ze vzácného kamene svůj suvenýr. Než se na místo dostala městská rada a zavedla pořádek, byl už meteorit částečně rozbit a  místní si odnášeli domů ukořistěné úlomky.

Meteorit a politika

Městští úředníci další rozebírání nebeského kamene rychle zakázali, nechali jej vyzdvihnout ze země a transportovat do místního kostela, kde jej dali řetězem přikovat ke zdi. I sem se přišla na záhadné těleso podívat spousta lidí - brzy chodila celá procesí.

O necelé tři týdny později, podle kronik v pondělí po svátku svaté Kateřiny (25. listopadu), přijel shlédnout tajemný nebeský balvan i mladý rakouský panovník Maxmilián I. Habsburský. Ten se v té době coby ženich Marie Burgundské, dědičky burgundského vévodství, právě dostával do vážného sporu s francouzským králem Karlem VIII. o tzv. burgundské dědictví a jistý nárok si činil i na Alsasko. Není tedy divu, že stejně nenechavý zájem projevil také o meteorit. Z masy zachovalého nejkompaktnějšího dílu tak dal vylomit dva fragmenty, z nichž si jeden ponechal a druhý věnoval rakouskému arciknížeti Zikmundovi.

Meteorit byl poté opět zavěšen v kostele a jeho další poškozování Maxmilián zakázal. Latinský nápis připojený k vesmírné hornině oznamoval: "De hoc lapide multi multa, omnes aliquid, nema satis" ("Mnoho lidí o tomto kameni hovořilo, všichni něco řekli, nikdo neřekl dost.")

Politika se však osudu prvního písemně zaznamenaného a dodnes dochovaného nebeského kamene dotýkala i nadále. Jako mnoho jiných církevních artefaktů, také meteorit čelil po Velké francouzské revoluci v roce 1789 obrazoborectví revolučních hord - naštěstí jej nepostihlo zničení, revolucionáři jej pouze nechali odstranit z kostela a v roce 1795 ho poslali do muzea v alsaském městě Colmar. Tam pak ležel mezi jiným depozitářem bez větší pozornosti téměř deset let.

V roce 1804 se kámen, který v tu dobu už vážil méně než polovinu své původní hmotnosti, pouhých 55 kilogramů, vrátil zpátky do Ensisheimu a byl znovu zavěšen v chóru místního kostela. Ten však nebyl od revoluce vůbec nijak udržován, a tato neblahá tradice pokračovala nadále. O půl století později, 6. listopadu 1854 (v předvečer dne, kdy si lidé mohli připomenout dopad meteoritu na zem) se zvonice chrámu zhroutila.

Meteorit to naštěstí nijak nepoškodilo, jenom se musel znovu stěhovat. Nejdřív našel nový domov v místní škole, poté na Ensisheimské radnici. Když radnice získala za sídlo palác ensisheimského regenství, proměnila jej po čase v muzeum a v něm již meteorit zůstal. Občas je zapůjčován k různým výstavám do jiných muzeí, jinak si jej však nadále můžete prohlédnout v Ensisheimu v "Musée de la Régence". Jeho zbývající hmotnost činí 53,831 kg.