Vzdálenost ze Země k supermasivní černé díře, která se nachází uprostřed Mléčné dráhy, je nyní 25 800 světelných let. Přičemž původní vzdálenost přijatá Mezinárodní astronomickou unií v roce 1985 činila 27 700 světelných let.

Aby bylo hned od začátku jasné. Změna vzdáleností neznamená, že je naše planeta, potažmo celá Sluneční soustava, přitahována černou dírou k jejímu horizontu události, odkud by pro ni již nebylo cesty zpět. Vše je stále na svém místě, obrazně řečeno, protože jinak je ve vesmíru naopak vše v neustálém pohybu.

Nová mapa z Japonské národní astronomické observatoře jen zpřesňuje její umístění v galaktickém prostoru. Navíc. Stále jsme od středu Mléčné dráhy hodně daleko. Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za 12 měsíců. Přičemž za jednu vteřinu foton uletí 300 tisíc kilometrů.

Další změna nastala i u rychlosti, jakou naše Sluneční soustava kolem galaktického středu obíhá. Doposud se předpokládalo, že vakuem svištíme 220 kilometrů za sekundu, nově byla podle dat z mapy rychlost stanovena na 227 kilometrů za sekundu.

Patnáct let zkoumání

Všechny tyto změny jsou výsledkem více než patnáctiletého výzkumu japonského radioastronomického projektu VERA a japonští vědci jeho výsledky zveřejnili v minulém týdnu. Protože je Země součástí galaxie a nachází se uvnitř ní, není možné odstoupit a udělat si představu zvenčí, jak naše galaxie vypadá. Aby astronomové toto omezení obešli, využili pro měření polohy a pohybu objektů astrometrie, která díky moderním přístrojům vysvětlení pozic vesmírných těles umožňuje.

Součástí projektu byla celá řada dalekohledů a interferometrů, které umožnily podrobný trojrozměrný průzkum struktury Mléčné dráhy. VERA navíc k tomu kombinuje data ze čtyř radioteleskopů po celém Japonsku. Observatoř uvedla, že její dalekohledy mohou dosáhnout rozlišení, které by umožnilo astronomům najít americký cent na povrchu Měsíce.

V srpnu vydala VERA svůj první katalog, který obsahoval data pro 99 nebeských objektů. Na základě tohoto katalogu a nedávných pozorování vytvořili astronomové mapu polohy a rychlostí. „Z této mapy jsme pak již byli schopni vypočítat přesný střed galaxie – tedy bod, kolem kterého se všechno točí,“ uvedli vědci podle CNN.

Černá díra Sagittarius A* je 4,2milionkrát hmotnější než naše Slunce. Supermasivní díra a její obrovské gravitační pole řídí všechny hvězdné elipsy v Mléčné dráze. Reinhard Genzel a Andrea Ghezová dostali dokonce letos za poskytnutí dosud nejpřesvědčivější důkazů o supermasivním objektu v centru naší galaxie Nobelovu cenu za fyziku. Černých děr ale existuje několik typů. Vědci se domnívají, že ty supermasivní mohou souviset s formováním galaxií, protože vždy jsou ve středech těchto hvězdných systémů. Stále však není jasné, jak přesně k tomu dochází, nebo jednodušeji, co se formuje jako první – díra, nebo systém?