Zpěvák Mikolas Josef: Fanynky někdy reagují dost drsně, píší o sebevraždě

Dovedete si představit, že by opatření kvůli koronaviru trvala třeba půl roku? Co by to pro vás znamenalo?
Myslím si, že ta krize bude mnohem rozsáhlejší, než si lidi myslí a než si zatím dovedu představit i já. Věřím, že za tři měsíce to bude celkem maso.

Můžete se stáhnout jenom na internet a odtud vysílat do světa své písničky?
Budeme se muset přizpůsobit. Ještě úplně nevím, jak to uděláme, ale hraní není náš jediný způsob, jak se dostat k lidem. Věci se dál mohou hrát v rádiích, na streamovacích platformách a tak dále. Samozřejmě koncerty jsou naším hlavním příjmem, takže to asi bude zajímavé.

Zdeněk Pohlreich: Asi budu brzo končit. Cítím, že jsem trochu dinosaurus

Mohl jste být herec. Mohl jste být model. Konkrétně ten modeling vás odradil tím, co se děje v zákulisí nablýskaných přehlídek?
Přesně tak. I když dneska už se na to nedívám tak kriticky jako dřív. Děly se tam špatné věci, ale pomohlo mi to trošku vyrůst a poznat, jaký svět je.

Určitě jste ale poznal lidi, které to semlelo.
Ano. Dneska je každý druhý kluk model a značky si uvědomily, že už jim nemusí platit tolik. Poptávka není tak velká, zásoba modelů obrovská. Takže světové značky a návrháři platí minimální peníze, modelům vlastně stačí, že si vylepší portfolio, a neuvědomují si, že zatímco berou práci skoro zadarmo, ničí byznys. A způsoby chování lidí, kteří se v něm pohybují, mohou být člověku dost proti srsti. Jde se pouze po povrchu, což jsem nikdy nechtěl. Já chtěl dělat něco, co půjde ze mne. Modeling byl jenom odchylka, abych si vydělal na mikrofony. Stejně jako když jsem dělal na stavbách nebo uklízel kanceláře, což byla mimochodem lepší práce než modeling. Při focení jsem si nepřipadal jako já.

Saša a Václav Rašilovovi: Pohromadě se nám žije dobře

Zákulisí Eurovision Song Contest 2018 muselo být také zajímavé. Je to tak nablýskané a organizované… Jak to vypadá z druhé strany?
Je tam 43 soutěžících, každý má tým maximálně o šesti lidech na pódiu, plus je tam ještě samozřejmě s vámi celá delegace. Dohromady se mnou jelo kolem 30 lidí. Celý areál, ve kterém se soutěž odehrává, střeží armáda a policie, zevnitř pak ochranka. Při příjezdu procházíte vstupními halami jako na letišti, zatímco na vás hulákají fanoušci z celého světa. Z hotelu vás vezou policejním autobusem. Zvuková zkouška probíhá tak, že přicházíte chodbou, kde máte na zemi izolepou nalepené ohrádky, do kterých si jednotliví umělci stoupají, posouvají se v řadách a čekají, kam je pošlou. Když jsem to viděl poprvé, říkal jsem si: Wow! Tak takhle vypadá organizovaný event!

Vaše působení v českém šoubyznysu působí hodně promyšleně. Promýšlíte to sám, nebo vám někdo pomáhá?
Já sám. Vivienne Records, pod kterou vydávám svojí hudbu, je naše společnost, kterou jsme založili s maminkou, tatínkem a bráchou. Naštěstí jsme se naučili poměrně rychle jak nedělat chyby a kudy se vydat tak, aby to celé vůbec mohlo fungovat. Ustoupil jsem od celosvětové smlouvy se Sony Music a začali jsme vydávat jako Vivienne Records sami, dneska máme pokryto devět zemí, nově včetně Francie a Belgie. Nacházet ty správné partnery v jednotlivých zemích je složité. Moje práce je ale hudba, ne byznys. Na jednom songu dělám zpravidla měsíce. Nikdy se nespokojím s tím, že bych vyšel ven s napůl udělanou věcí. A to přivádí lidi na myšlenku, že to vymýšlí někdo jiný. Dělat kvalitní hudbu je jen začátek. Ta musí být vždycky skvělá a pokaždé lepší, aby si lidi řekli: „On se zase překonal.“ Tak to musí být i s vystoupeními.

Matěj Ruppert v karanténě: koncertuje u plotny a "schovku" má jako zábavu

Vystoupení umělce by mělo být brutální. To jsou vaše slova. Jak tomu mám rozumět?
Mluvím o tom, že by to mělo být vždycky s plným nasazením. Když Michael Jackson předvede Billy Jean na Grammy Awards a potom půjde na akci, kde je jenom sto lidí, a tam si řekne: „To je jenom sto lidí, dneska na to kašlu. Dneska tancovat nebudu.“ Tak si ho nikdo jako nejlepšího performera pamatovat nebude. I kdybych měl hrát pro jednoho člověka, chci ho dostat do kolen.

Nedávno jste se na veřejnosti poprvé ukázal se svou partnerkou Dianou Gan. Při té příležitosti jste prohlásil, že je to první partnerka, kterou jste se rozhodl ukázat. To také vypadá jako předem promyšlený tah…
To byl velmi promyšlený tah. Já jsem měl vztahy i předtím, ale kdykoliv jsem naznačil, že nějaký vztah mám, fanynky reagovaly docela drsně. „My si ji najdeme a zabijeme ji!“ Psaly o sebevraždách a tak dále. Dlouho mě to sžíralo. Omezil jsem Instagram a podobně. Ale když už jsem tím byl opravdu svázaný, tak jsem si řekl: Kašlu na to! Takový já prostě jsem a dělejte si, co chcete. Pokud mám žít normálně, nemůžu tyhle věci řešit.

Čím vás Diana okouzlila?
Dia je skvělá, inteligentní, pracovitá ženská. Krom toho má umělecký přesah, který je mi hodně blízký. Vystudovala fotografii a je velmi šikovná designérka. Já sám se nepohybuju až tolik ve vizuálním odvětví toho, co dělám, řeším hlavně hudbu. Ona ale ano a mně její pohled na věc dodává znalosti, baví mě a učí mě. Nejenom to, je to milující ženská, která bravurně zvládá domácnost. A navíc spolu můžeme diskutovat o věcech, o kterých jsem nikdy s nikým mluvit nemohl.

Koukal jsem, že koncertujete v Madridu, v Aténách… Zpíváte anglicky, španělsky. Chcete se prosadit v zahraničí. Kde se vám to už podařilo tak, že vás znají víc než Češi?
Polsko, Řecko a Španělsko. Největší poslechovost přichází z Německa, na rádiích jsem zase nejúspěšnější v Polsku. Tam byla píseň Acapella číslo jedna. Colorado tam bylo číslo čtyři. To jsou vysoké rádiové pozice na tak velký trh. To ale trvalo a já se musel naučit trpělivost. Po Eurovizi vás zná půlka Evropy jako kluka, co má na sobě brýle, batoh a hraje jenom song Lie To Me. Vy ale rostete, měníte se a nezůstáváte tím stejným, jinak byste stagnovali a přestali se vyvíjet. Takže začínáte znovu a čekáte na reakci lidí, jestli vás vezmou i takového. A tak chvíli trvá, než si znovu prokopete cestu. Pak se teprve ukáže, jestli to v tom dlouhém běhu dáte, nebo ne.

Herečka Martina Hudečková: Koronavirus vše změnil, musím se uskromnit

Čeho chcete dosáhnout? Co je váš cíl?
Můj cíl je dělat osobitou hudbu, kterou nedělá nikdo jiný. Vysoký cíl. Věřím ale, že to je přesně ten moment, kdy dostáváte Grammy a stáváte se globálním umělcem. Tak se plní vaše sny a vy můžete cestovat po světě a dělat, co vás baví. Dneska už ale na rozdíl od přechozích let vím, jak mám postupovat. Když jsme třeba teď udělali Acapellu, už nám telefonovali z Ameriky a nabízeli nám smlouvu za poměrně velké peníze, ale ještě ne tak kvalitní smlouvu. A jednání s touto firmou jsme končili tím, že jsme řekli: „My vám ještě párkrát ukážeme, že to fakt umíme, a pak se pojďme pobavit znova.“ Vím totiž, že pokud udělám několik hitů v Evropě, Američani se každý den koukají na statistiky a vidí, kdo je číslo jedna. Kdo nemá smlouvu, o toho je obrovský zájem, Takže moje nezávislost na nahrávacích společnostech je teď k nezaplacení. Tudy musím jít, pracovat na svojí hudbě a jsme tam. Otázka není, jestli se tam dostaneme, otázka je kdy.

Dělal jste gymnastiku, takže jste dobře pohybově vybavený, ale gymnastika je přece jenom něco jiného než tanec. Kdo vás učil tančit?
Nikdo.

Takže to je také self made?
Občas jsem chodil tancovat s kamarády, když jsme chodili v pátek na party.

Jakým způsobem píšete texty?
Texty mi vždycky trvají nejdéle. Teď třeba hraje v rádiu Ed Sheeran Castle On The Hill, to je vzpomínka na jeho dětství. A pokud hned neidentifikujete písničku, nejste schopný se s ní spojit. A já, než se s něčím spojím, musím sáhnout někam do sebe, vytáhnout to, o čem chci mluvit, a zformovat to do nějaké linie, která bude pro lidi srozumitelná. To je strašný boj. Pro vás to srozumitelné je, protože tu emoci cítíte, ale pro člověka, který ji třeba nikdy neprožil, to musí být uchopitelnější.

Herečka Erika Stárková: Lidé moc neznají moji druhou, odvrácenou stranu

Jak dlouho vám trvá napsat text písně?
Teď dělám na svém dalším singlu, tak se schválně podíváme do telefonu, kdy jsem začal. Jsem u 87. verze a začal jsem na něm dělat 14. ledna. Třeba píseň Me Gusta byla 320. verze. A to není nic výjimečného. Když jsem se díval na rozhovory s Markem Ronsonem, který psal texty třeba pro Bruna Marse nebo Amy Winehouse, je na tom s počtem verzí podobně. Na současném textu spolupracuji se dvěma songwritery z Milána. Myslím, že ho už máme skoro hotový.

Inspirují vás i jiné hudební žánry než pop?
Mnohem více mě inspirují jiné hudební žánry. Pop vlastně vůbec neposlouchám. Protože pop je to, co byl underground před třemi roky. Samozřejmě ne vše z undergroundu se nakonec stane mainstreamem. A takhle to chodí ve vlnách. Naposledy jsem byl na koncertu britského rapera Stormzyho v Praze. Poslouchám hudbu od Dvořákových oper až po grime. A hlavně hodně studuji produkci. Třeba jak pracuje Billie Eilish se svým bratrem Finneasem.

Školu nemáte rád a úplně jste ji vygumoval ze svého života. Kde se vzděláváte?
Oproti generaci mých rodičů já už jsem generace, která vyrostla na YouTube. Tam si vyhledám jakoukoliv informaci, kterou chci, a vytvořím si výuku přesně pro sebe. Čtu knihy, vybírám si, co mě zajímá. Mám chuť se vzdělávat, ale ne v tom, v čem nechci. To je moje škola. A jak jsem se naučil něco o produkci? Do studia jsem poprvé přišel ve čtrnácti letech a hned jsem si uvědomil, že bych to dělal úplně jinak, než ten člověk co sedí za počítačem. Věděl jsem, že se to musím naučit taky. Trvalo to hrozně dlouho. Učil mě třeba Boris Carloff, tomu musím vždycky poděkovat. Nakoukal jsem kvanta tutorialů na YouTube a nakonec tam jsem. Když jste self made, tak máte vlastní sound. Já si pamatuju, že když jsem dělal Lie to Me, tak jsem sice o produkci nevěděl skoro nic, ale věděl jsem, pro co si jít. Nahrával jsem v pokoji na ten nejlevnější mikrofon, všechno tam bylo slyšet, žádné odhlučení. Chtěl jsem nějaký konkrétní zvuk, ale neznal jsem zvukové banky, takže jsem většinu toho dělal pusou. Nahrál jsem ulici a ta je puštěná pod celou písničkou, protože mi přišlo, že to tam sedí. Pak jsem šel k mámě do kuchyně, vzal jsem skleničku a cinkal na ni klíči. To byly perkuse. Zkombinoval jsem to se zvonkem od kola a takhle to šlo ven. A je to nejstreamovanější český song.

Lucie Bílá v karanténě nezahálí: šije roušky, zpívá a navrch nabízí kávu

Změnil vás nějak šoubyznys?
Zrovna včera jsem se díval na dokument o Jimmym Iovinovi, což je jeden z nejvlivnějších lidí v hudebním byznysu. A ten dokument končí slovy: Jimmy Iovine se v téhle branži dostal úplně nahoru a navíc se během toho procesu stal lepším člověkem. Já jsem nad tím přemýšlel a říkal jsem si: Já jsem v tom procesu. Stal se ze mne lepší člověk? Určitě se ze mne stal člověk, který má větší rozhled, který má o něco větší zodpovědnost, a neustále mě baví to, co dělám. I po těch deseti letech. A ta práce je každý den stejná. Asi mě to negativně nepoznamenalo, i když byla spousta negativních momentů, kdy jsem si říkal, že už to dělat nemůžu a nechci. Ať už to byla nějaká mediální pozornost, která mi neseděla, nebo jsem kvůli práci neměl čas na své kamarády, o které jsem nechtěl přijít. Nakonec jsem ale našel cestu. Asi mě to udělalo lepším člověkem, ale to teprve zjistíme.

A zůstali vám kamarádi?
Zůstali ti dobří kamarádi. Kamarádů má člověk za život hrozně málo a musí je hledat, nejsou na každém rohu. Pokud k tomu přistupujete povrchně, máte všechny kamarády na světě. Opravdoví kamarádi se poznají, až když jde do tuhýho. A moje cesta, hlavně od roku 2017, byla tuhá hodně. Tam se kolem mě vyčistil vzduch a jsem za to rád.

Co na vaši kariéru říkají rodiče? Nemají o vás strach?
Sedí támhle ve vedlejší kanceláři. Spíš já mám strach o ně. Víte co? Skoro každý v hudební branži dělá se svojí rodinou. Protože pokud se někam dostanete, oni jsou první, kdo uvěří, že to zvládnete. Jsou první, kdo vás následují, a také mají největší zájem na tom, aby vás někdo nepodvedl. Ve chvíli, kdy nemáte rodinu vedle sebe, je to extrémně těžké. Táta řeší veškeré finance, máma veškeré PR už pro několik zemí. Rosteme společně. A kdybychom se navzájem nepodporovali, naše loď by nedoplula moc daleko.

Miloš Pokorný: Jsem srovnán s tím, že má pěvecká kariéra skončila

Letos budete vystupovat na Dermacol Love Day, který by se dal charakterizovat slovy: láska, krása a hýčkání. Zní vám to dobře?
No, ježišmankote! Zní to skvěle! Teď jenom nevím, co všechno se na té akci bude dít. Ale vím, že tam vystupuji, těším se na to a doufám, že ta akce proběhne. Dermacol Love Day je signifikantní v tom, že je to lásky čas. Je to hezký koncept, líbí se mi a těším se, až tam poprvé vystoupím.

Je pro vás první máj významný den? Líbáte se pod rozkvetlým stromem?
Nikdy v životě jsem to neudělal. Já jsem tedy silný alergik, tak možná proto. Ale i tak si neumím sám sebe představit, jak to dělám.