Jaké pocity ve vás padesátka vyvolává?
Nevím proč, ale to slovo nemám ráda. Kdyby se neslavily narozeniny, bylo by všechno o hodně jednodušší v životě nás všech. Nemuseli bychom pořád něco počítat. Předloni, když mi bylo osmačtyřicet, se mě moje dcera zeptala: ‚Kolik ti mami vlastně je?‘ A já jí bez přemýšlení řekla osmatřicet. Koukali na mě oba s manželem vyděšeně, až jsem si uvědomila, že je mi vlastně o deset víc. Asi se cítím o deset let mladší.

Marta Jandová o odcházení maminky, velké touze po druhém dítěti a vztahu s exmanželem:

Zdroj: Youtube

Byla jiná, kulatá výročí, která vás děsila víc? Pro řadu žen je kupodivu přelomová třicítka…
Je fakt, že si to pamatuji. Když mi bylo třicet, měla jsem pocit, že se od toho dne na mě všichni dívají jako na potenciální matku, která stárne. Bylo to období, kdy jsem nemohla děti ani vidět, protože mi tohle připomínaly. Před dvaceti lety byla doba, kdy přesně v tomhle okamžiku všichni začínali můj věk a mateřství řešit. Přicházely rady, že bych měla už o dětech přemýšlet a podobně… Chvíli mi trvalo, než se „nechci děti“ změnilo asi po čtyřech letech v „strašně moc je chci“. Třicítka v člověku vzbuzuje dojem, že už je dospělý.

Který věk jste si užívala nejvíc?
V šestadvaceti, když jsem splatila dluhy, které jsem měla u maminky mého prvního manžela. Plynuly z toho, že jsme u ní bydleli. Než jsme začali vydělávat v naší kapele, hodně za nás platila. Naskákalo to asi na tisíc eur. Bylo mi to strašně nepříjemné, proto jakmile jsem vydělávala peníze, postupně, po stovkách, jsem jí vše vracela zpátky.

Natálie Kocábová s rodinou.
Natálie Kocábová: Syn se odstěhoval, babička zemřela a máma je často na chalupě

Muselo se vám ulevit…
Najednou jsem byla v plusu na bankovním účtu! Začali jsme se objevovat v televizi, v rádiu, jezdili hrát po celém Německu, Rakousku a Švýcarsku. Od šestadvaceti let jsem měla pocit, že je to ono. Říkala jsem si, jak je svět skvělý, jsem dospělá a už se nemusím nikoho na nic ptát, měla jsem pocit absolutního štěstí. Bylo to nejšťastnější období před pořízením rodiny.

Máte narozeniny třináctého dubna. Je třináctka vaším šťastným číslem?
Určitě. Pracuji pátým rokem v rádiu a vždycky, když je pátek třináctého, říkám lidem, aby se nebáli, je to jenom číslo. Podívejte se na mě, taky jsem v životě zažila smutné věci, ale to každý. Ale jestli se o mně dá něco jasně říct, tak to, že se snažím pořád usmívat a být optimistická. Tohle je moje nátura a s ní se mi strašně dobře žije.

Koncert k padesátinám měl také pěkné datum, 4. 4. 2024. Byla v tom symbolika?
Byl vybrán podle volných termínů, i když 4/4/24 zní docela fajn. Ale jinak číselnou symboliku moc nemusím. Pamatuju si, když jsme hledali s manželem datum svatby. Měli jsme ho rychle hotové. U nás bylo jasné, protože zrovna připadl víkend na výročí našeho prvního polibku.

Matka a dcera: Petra Černocká a Bára Vaculíková
Petra Černocká: Dceři se do výchovy nepletu. Dávám si pozor na nevyžádané rady

Takže?
Jasná volba. Ale když se měla narodit dcera, na čísla jsem nehleděla. Protože mi nějak přestala v bříšku růst. Doktoři váhali, zda čekat a kontrolovat ji každý den, nebo udělat císařský řez. Nakonec se rozhodli pro něj, protože ona byla opravdu malinká. Narodila se ve 39. týdnu a měla 2,4 kila. Já měla břicho přes celou Českou republiku a ona si tam užívala obrovský bazén. Doktor mi tenkrát navrhl porodní termín 8. 8., aby měla pěkné číslo, ale mně přišlo zbytečné čekat.

Zmínila jste se o svatbě… Letos budete mít desáté výročí, že?
Ano! Já na to vždycky zapomenu. Nemáme s manželem bohužel čas někam odjet a velkolepě tohle oslavit, ale něco vymyslíme.

Jak berete celou instituci manželství?
Mě hrozně baví. Nevím, jestli je to tím, že jsem přece jenom trošku starší, ale vnímám ji jako něco hezkého. Vím, že manželství není důležité, a je-li mezi dvěma lidmi láska, tak tam je. Někdy si říkám, že manželství je možná o kus lepší v tom, že lidé v něm přece jen tak rychle vztah nevzdávají. Z partnerství je mnohem jednodušší odejít, z manželství to už tak snadné není. Je samozřejmě na každém, ať se rozhodne, jak chce. Pro mě je manželství takovým dovršením vztahu.

S manželem Miroslavem Vernerem je šťastná:

Co se vám na něm nejvíc líbí?
Líbí se mi, že se všichni jmenujeme stejně. Ráda nosím snubní prstýnek. Zamlouvá se mi ta tradice, ale nejenom u mužů s ženami, i když se vezmou dva muži nebo dvě ženy. Mám kamarádku, ta je podruhé vdaná s holkou a je pyšná, že má ženu, která nese její jméno. Neberu svatbu jako svázání.

Co vnesl manžel do vašeho života?
Klid a bezpečí. Ne že bych měla strach, ale je hrozně fajn se vracet domů a někoho tam mít. Dneska je to týden, co manžel odjel pryč a za dva dny se vrací, ale zrovna včera se ptala kamarádka, jak nám je doma bez tatínka. A já si uvědomila, že prázdno, ticho a postel v ložnici je na mě moc velká…

Chvilku to vždycky jde a pak…
Ano, první dny to šlo líp, protože jsme s dcerou byly na návštěvě s kamarády, tam se mi tolik nestýskalo, dům byl plný lidí. Ale najednou jsme se vrátily do Prahy, kde máme velikou postel, ve které Maruška spí ještě pořád s námi. Ležely jsme tam, jako kdyby si k nám měl přilehnout. Navrhovala jsem Marušce, že se musíme trošku víc roztáhnout, když tu táta není, ale stejně jsme nakonec spaly přesně na tom svém vymezeném místě.

Miloslav Zapletal s Monikou Žídkovou, Ivanou Christovou a Taťánou Kuchařovou na nedávném srazu Miss.
Miloš Zapletal o Miss: Tři dívky mě zklamaly, dvě bomby málem zhatily finále

Moc často se asi nestává, že odjíždíte na dlouho jeden bez druhého?
Ne, moc ne, ale myslím, že je to dobrý nápad. Ani ne kvůli udržení vztahu, ale proto, že se člověku po tom druhém stýská, což je vážně prima. Je super udělat si čas na sebe. Pomáhá mi, že mám i klid. Jinak jsem taková sociální, snažím se pořád někoho bavit a tyhle úniky jsou vlastně také dobrá věc. S manželem bez sebe skoro nejsme, takže občas se na tyhle chvilky i těším. Ale teď už počítáme minuty do jeho návratu. Maruška včera brečela, že se jí stýská po tatínkovi, ale jinak je už velká parťačka a je s ní legrace.

Vyzvala jste Josefa Maršálka, ať udělá Peče celá země pro děti, že by se Maruška přihlásila… Má takové ambice?
Ten pořad ji baví, ale s ambicemi je to asi přehnané. Doma televizi moc nesledujeme, ovšem na Peče celá země se s manželem vždycky dívala. Je to moc hezky udělané. Já bych ji do takové akce stejně nepustila, i kdyby byla verze pro děti. Myslím, že děti v soutěžích hrozně trpí, když neuspějí. Samozřejmě je věcí rodičů říkat, že o nic nejde a tak dále… Ale já bych se bála, že by byla smutná, kdyby nepostoupila. Je to taková automatická ochrana.

Tereza Bebarová
Tereza Bebarová má cukrařinu ráda, do Peče celá země by se ale nepřihlásila

A kdyby po účasti hodně toužila?
My ji moc neukazujeme, vlastně vůbec. A zapálená pekařka opravdu není. Ona má po mně to, že ji každou chvíli baví něco jiného. Pro něco se nadchne, jde to toho naplno čtrnáct dní a najednou… už ji to zas nezajímá.

Musíte s dcerou bojovat o přístupy na sociální média?
Jednou jsem dala na mobil přístup na svůj instagram, aby se mohla dívat na veselá videa. Pak se mi to znelíbilo, a z mobilu jsem zase vše vymazala. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Je mi jasné, že děti tím ztrácejí čas. Klidně ať se podívá občas nebo se někdy díváme spolu. Sedneme si a dvacet minut si videa pouštíme, smějeme se u toho a pak je zase vypneme. Jsme v klidu. To neznamená, že dceru odrazujeme od pokroku! Hrajeme počítačové hry nebo PlayStation i s manželem ve třech. Máme třeba hru, kde vaříme a musíme být hrozně organizovaní, abychom jídlo odevzdali včas.

Tak tam se zapojí celá rodina…
Ano, přesně tak, baví mě, protože je o spolupráci. Hrajeme si celá rodina, ale když je Maruška na mém mobilu a kouká na reelsy, které jsou z 90 % absolutní blbiny, to ne. Nechci, aby měla pocit, že není dost hezká, že se má strašně moc líčit, má kroutit před kluky zadkem… Snažíme se s manželem, aby vyrůstala v klidu a měla normální život, myslím, že se nám to zatím daří. Což neznamená, že všechno děláme správně, nechci nás chválit. Občas si dá nějaký lesk na rty, ale jinak ji nic moc jiného nezajímá. Třeba je to i výběrem kroužků. Chodí i do skauta, kde se make-up nenosí, ale spíš se něco naučí a hraje si v přírodě, leze po stromech…

Marta Jandová jako Petr Janda s písní Snad jsem to zavinil já v Tvoje tvář má známý hlas:

Zdroj: Youtube

Vaše generace venku nadšeně vyrostla, moc techniky nebylo…
Dopřávám si luxus v tom, že mám na dceru čas. Vystupuji večer, když spí, práci vyřeším přes den. Zařídila jsem si to. Tím, že už je větší a chodí do kroužků, mám času čím dál víc. Luxus mého zaměstnání spočívá v tom, že si vše mohu rozumně rozvrhnout, a tím pádem s ní trávit čas a dělat spoustu věcí. Když se Maruška narodila, našla jsem si v dětském kurzu plavání kamarádky, se kterými jsme začaly jezdit, a stále jezdíme, do přírody. Jsme každý rok pod stanem, snažíme se pro děti stále něco vymýšlet, hrát různé bojovky.

Puberta vás neděsí?
Samozřejmě že děsí. Asi nejvíc se bojím doby, kdy začne obíhat diskotéky, jestli se to vůbec ještě dělá. Mám pocit, že dnes chodí mladí spíš do klubů, barů a tak. Už ani ne tancovat. Bojím se alkoholu, mám strach z drog, aby se mi s ní něco nestalo. Jasně že vím, že se jednoho dne napije, ale obávám se, aby toho někdo nezneužil.

V dnešní době je pro mladé skoro všechno snadno dosažitelné.
Je to strašné, ale odmalička s ní o tom negativním mluvíme. Potkali jsme jednoho feťáka… příšerné! Maruška se hrozně polekala a od té doby, vždycky když se bavíme o drogách, na toho člověka myslí. Možná jsem za to setkání vděčná, třeba díky tomu v budoucnosti, když už něco zkusí, tak s mírou. Každopádně doufám v to, že tohle nebude chtít vůbec.

Během léta Anna Julie Slováčková cestovala a těšila se na svůj podzimní koncert. Nyní podstupuje první chemoterapie.
Anna Slováčková o rakovině: Snažím se být optimistická a pozitivně přemýšlet

Ve výchově se s manželem shodnete?
Absolutně. Měli jsme jasnou představu, už když jsem byla těhotná a bavili se na to téma. Máme pravidlo, že se před dcerou nehádáme o ní ani o její výchově. Ano, občas to ulítne. Teď, když už začíná jít do puberty, má občas momenty, že je buď hrozně smutná, nebo hrozně naštvaná, a bouchne dveřmi. Naštěstí jen malinko a umí se omluvit. Kdysi nám někdo řekl, že hlavně my jí musíme jít dobrým příkladem. A když jsme na ni někdy nepříjemní, musíme se umět omluvit my jí, aby viděla, jak to funguje.

To asi bývá nejtěžší…
Přiznám se, že někdy je těžké přijít a říct promiň, přehnala jsem to. Ona potom chvilku ublíženě kouká, ale pak zase přiběhne, obejme mě, řekne: „Maminko, děkuju, že ses mi omluvila.“ Jí to taky někdy chviličku trvá. Vidím, jak nenápadně krouží kolem obýváku. Pak zase odejde, hraje na klavír, vrátí se, s manželem na sebe dělají posunky… Vidím na ní, jak hrozně chce, ale sama si stojí v cestě. Ale nakonec přijde. Je to zvláštní, jak se s dítětem dospělý znovu učí.

Marta VernerMarta Verner si díky manželovi zamilovala horské túry.Zdroj: se svolením Marty Verner

S manželem jste si podobní, nebo jste opaky?
Já bych řekla, že jsme hlavně opaky! Já extrovert, on je trošku introvert, ale ne úplně. Jakmile ho člověk pozná víc, vidí, že je s ním strašná sranda, je hrozně vtipný. Když jsem ho poprvé viděla, říkala jsem si: „Ježišmarja, co to je za kluka?“ Měl ležérně hozený svetr přes ramena, což se v rokenrolu absolutně nenosilo. Tam měl člověk přes sebe koženou bundu, nebo si ji uvázal kolem pasu. On svetr přes ramena, pod tím polo tričko… Ale dokáže být i divoký, ovšem z nás dvou je přece jen ten klidnější.

Tak takhle byste ho popsala?
Je distingovanější, více nohama na zemi. Já jsem ta, která lítá v oblacích. Takže se navzájem „taháme“, já jeho nahoru, on mě dolů. Vychází nám z toho hezký balanc. Každopádně poslouchá rockovou muziku. Když jsme se víc poznali, ukazoval mi fotky, kde měl dlouhé vlasy a chodil s kluky sprejovat graffiti. Jednou ho dokonce někdo přivedl domů za límec, že posprejoval zeď. Dokázal pořádně zazlobit. Jezdil stopem s kamarádem přes celou Evropu a spoustu toho zažil. A tím, jak hodně pracoval v lékařském prostředí, tak poté, kdy mi poprvé venčil pejsky, řekl, že se někde vymočili, přišlo mi to hodně vtipné. V mém slovníku pejsci čurají.

Často se lidé ptají, jak se žije s gynekologem?
Už moc ne. Na začátku to byla absolutní smršť, a hlavně jsem si musela vyslechnout všechny gynekologické fóry. Chvíli to bylo vtipné, ale po nějaké době jsem totéž slyšela tisíckrát a měla toho dost. Spousta lidí se mě ale ptá, kde jsme se seznámili. To je zajímá, nedokážou si představit, že mě napřed vyšetřoval a pak pozval na rande. Ale my se neseznámili v ordinaci. Mimochodem, ještě donedávna mě vůbec nechtěl vyšetřovat. Vždycky říkal, že nebude můj doktor a nebude léčit svoji vlastní rodinu.

Martina Pártlová s Josefem Vařekou trávili společně čas na Bali
Pártlová a Vařeka mají za sebou dramatický pobyt na Bali. Onemocněla jim dcera

Není to škoda?
Asi před třemi lety se to změnilo. Je to příjemné. Má svoji ordinaci hned za rohem, kde bydlíme. Já třeba přijdu, jenom mu něco nesu, a on si hned ověří u sestřičky, jak dlouho jsem tam nebyla. Když je to déle než tři čtvrtě roku, okamžitě mě prohlédne. Ale stejně se trošku stydím… Zvláštní, ale gynekologické křeslo ve mně vyvolává jakousi paniku odmalička.

Co spolu nejraději podnikáte ve volném čase?
To, co mě naučil muž, chodíme po horách, s pořádnou výbavou. Úplně to miluji. Letos si poprvé vyzkouším delší výpravu. Půjdeme po horských chalupách a chatách. Šest dní s batohem, se spacákem, budeme spát v horských noclehárnách a každý den si dáme třeba dvanáct kilometrů. Chodí se jen po hřebenech, nahoru dolů minimálně. Kopečkům se nevyhneme, ale nebude to takový zápřah, jako kdybychom šli zdola a pak se zase večer dolů vraceli. Takhle chceme zkusit pochodování.

Jenom sami dva?
Tři, s Maruškou. Maruška je zvyklá cestovat od malička. Vždycky to bylo tak, že jsme vyšli z místa ubytování, vyjeli lanovkou, pak si dali 10–15 kilometrů a navečer se zase vrátili do hotelu. A tohle teď dělat nechceme. Na šest dní zmizíme někam do bezpečných vrcholků. Na to se strašně těším, protože na pročištění hlavy je pohyb úplně super. Předloni jsme šli první den šestnáct kilometrů, já si blbě zavázala botu a sedřela si kompletně celou patu, a pak už nemohla nic ujít. Mohla jsem být jen v žabkách, a s nimi se na túry nechodí. Ale na horách je to nádhera, ty výhledy a pocit svobody. Miluji to.


Nahrává se anketa ...

A co moře?
Vlastně od doby, kdy jsem s manželem, nestrávila jsem na pláži víc než dva dny. On válení u moře nesnáší. Je fakt, že tohle je po nějaké době hrozná nuda, ale někdy plánuji takhle jet někam s Maruškou. Třeba na pět dní odletět a opravdu si dávat long drinky, nealkoholické samozřejmě!, někde u bazénu. Pak jít na pláž, vykoupat se, povídat si, jít se někam najíst a tak. Dělat přesně to, co můj manžel nemá rád. Rádi si zaletíme i poznávat různá města a ty prochodíme. Marušku tak učíme milovat kulturu, prošli jsme po světě už několik muzeí. Teď v květnu poletíme do Valencie. Tam se taky hrozně těším, na všechnu tu kulturu, ale tohle právě spojíme i s tím mořem.

Na čem teď zrovna pracujete?
Píšu knihu ke svým padesátinám. Původně jsem chtěla, aby vyšla v dubnu, ale nestihla jsem to, protože když píšu a vzpomínám, pořád brečím. Jsou to moje vzpomínky. Zpracovávám si je v sobě. Je tam hodně o mámě, o bráchovi v těch prvních dvou desetiletích. Tam se občas zaseknu. Ale je to milý, nedávno jsem si zrovna kreslila mapku bytu, ve kterém jsme bydleli do mých deseti let, a pamatovala si všechny schovky, kam jsme co dávali, co kde viselo… Úžasné.

Zní to úplně jako forma terapie…
To by si měl možná udělat každý člověk. Občas je třeba si dát hodinu a přemýšlet o prvních deseti letech svého života, a pak jet dál a třeba si všechno i zapisovat. Já se divila, kolik mi toho najednou vyskočilo v hlavě. Viděla jsem barvy stěn a přesně, kde co bylo, jaké záclony, kde byla která lampa. Neuvěřitelné. Možná si to pamatuji proto tak barevně, že je s tím spojena řada intenzivních zážitků.

Hugh Jackman se stále vyrovnává s rozchodem s manželkou Deborrou-Lee Furness.
Hugh Jackman píše memoáry. Odhalí pravdu o rozvodu? Se ženou byl téměř 30 let

Kdy kniha přesně vyjde?
Doufám, že bychom ji mohli vydat na podzim, před Vánocemi.

Jak si stojí projekt JandoVíc? V něm tři dámy rekonstruujete starou chalupu a oživujete zahradu.
Uvidíme, jak dlouho to bude trvat, každá z nás má život časově jinak uspořádaný a je těžké nás dát dohromady. Teď budeme stavět vyvýšené truhlíky a já dostanu automatickou sekačku na zahradu, těším se. A nemohu se dočkat, až zase budu pěstovat kytičky. Ono něco přes zimu vždycky zahyne, tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat letos.

Máte seznam věcí, které chcete v životě stihnout?
Toužím jet po Severní Americe v obytňáku. To jsme chtěli udělat, než šla Maruška do školy. Bohužel se to nepodařilo, ale třeba to uděláme, než půjde na vysokou, za osm let. Ještě bych chtěla vidět Japonsko. V životě jsem nebyla na Bali. Teď Maruška slyšela, že krásné je Bali, ale i Havaj. Vždycky chce na místa, která jsou nejdál. Naštěstí netouží jet do Austrálie, má strach z pavouků, hadů a dozvěděla se, že tam jich je nejvíc. Možná bych někdy chtěla domeček s výhledem. Malý, přírodní bungalov, porostlý trávou s pár místnostmi. Chtěla bych žít poklidný život ve světě bez válek.