Mýty, které panují o hornících, jsou často nepravdivé. Zeptali jsme se proto několika bývalých havířů, jak vzpomínají na dobu, kdy důl byl ještě „zlatý důl“ a pozdrav „Zdař Bůh“ byl slyšet na Karvinsku na každém rohu.

Práce, kterou nemohl dělat jen tak nějaký chlap

„Tak chytré, upřímné, pracovité a férové lidi jsem nikde jinde nepoznal. Na dole bojujete s nebezpečím každou vteřinu, a to opravdu každý hlupák dělat nemůže. Věřte, že v té době v havířině pracovali opravdoví chlapi,“ myslí si Václav Mleziva, jeden z horníků, který se s Deníkem podělil o své zkušenosti.

Podívejte se na důl Gabriela v Karviné-Dolech:

Zdroj: Youtube

Václav Mleziva přišel na hornické učiliště z druhé strany republiky v pouhých čtrnácti letech.

„Rozhodl jsem se díky náborářovi, který nás přišel oslovit na základní školu ve Františkových Lázních. Pro tak mladého chlapce to byla velká změna. Učiliště bylo fantastické. Každá fantazie má ale svá pravidla. Příkazy a zákazy učitelů a vychovatelů se zpravidla porušují, ale na tomto učilišti vládla morálka, kterou určovali starší,“ popisuje své mládí. Jak ale přiznal, žádnou šikanu tu nezažil.

Hornické začátky

O svých hornických začátcích mluví také Petr Trunečka, který pracoval na šachtě dvanáct let. „Mou motivací, proč jít na šachtu, se staly vojna a peníze, protože mamka byla samoživitelka. To bylo, když jsem zjistil koncem prvního semestru, že vysoká škola není pro mě, alespoň ne ta hornická - Hornicko-geologická fakulta Vysoké školy Báňské,“ popisuje.

Hromadný pohřeb obětí havárie a katastrofálního požáru v dole Marie, červen 1892, reprodukce fotografie neznámého autora
Největší česká důlní katastrofa: Z pekla nebylo úniku, život vysálo z 319 lidí

„Vzpomínám si ale, jak jsem tam vyřizoval vstupní papíry a nějaký havíř na mě spustil: Co jsi sem přišel zbohatnout? Koukal jsem na něj s otevřenou pusou,“ směje se při vzpomínce Trunečka. Ten si také vybavuje hesla, která jej provázela při jeho první jízdě pracovním autobusem na šachtu: Překonej sám sebe a vytrvej! nebo Hornictví je povolání hrdinné a čestné! 

Tvrdá práce i legrace

Horníci mají také spoustu zážitků – vtipných i těch smutných. Někteří přišli v dole o kamarády, jiným tato práce zničila zdraví. Většina z nich ale na léta strávená v temnotě vzpomíná s láskou a velkou pokorou.

Další horník, Roman Nevrla, je známý tím, že když se sejde s bývalými kolegy nebo kamarády na pivu, sype jednu historku za druhou. 

„Zážitků je spousta - od mých učňovských let až do odchodu ze šachty. Tak třeba: Jeden horník se jmenoval Stanislav Straník. Bylo to v době, kdy straníků KSČ byly na šachtě mraky. Standa chtěl, tak, jako každý, vyfárat dříve na povrch a potuloval se kolem těžní jámy s nějakým železem bez potvrzené povolenky k výjezdu. Odchytil jej technik Bruno. ‚Co tady děláte? A jak se vůbec jmenujete, chlape?‘ ‚Já jsem Stanislav Straník.‘ ‚Ale mne vaše příslušnost ke straně vůbec nezajímá! Straník-nestraník, dvě stě korun pokuta, jasný?!‘“


Nahrává se anketa ...

Další historku přidává Václav Mleziva.

„Jen taková krátká: Když si můj kolega - napůl Slovák, napůl Maďar, nemohl vzpomenout, jak se jmenuje měsíc, řekl prostě Slunko, čo tahá noční službu. Při té dřině jsme si dokázali užít i srandu. Byli jsme parta, byli jsme kolektiv,“ vzpomíná na havířskou soudržnost Mleziva, který převážnou většinu své služby strávil na karvinském dole Gabriela, kam se dodnes občas podívá, a to i se svými bývalými kolegy.

Trailer k dokumentu Nová šichta o rekvalifikaci bývalého horníka na „ajťáka“:

Zdroj: Youtube

Karvinským dolům byl rovněž věrný Petr Trunečka.

„Já byl na dole Antonín Zápotocký, později se přejmenoval jen na AZ a pak ještě jednou na Lazy. Potom ho ještě znovu přejmenovali, ale to už jsem byl pryč. Na tom dole jsem strávil dvanáct let. Na žádném jiném jsem nefáral, ale jak se zavíraly postupně nejdříve ostravské šachty, přeřadili nějaké horníky k nám na karvinskou pánev. Oni byli chudáci vyjukaní, protože byli zvyklí na pučoky, tedy nízké rubání, kde se plazili a my rubali šestimetrové sloje. Jak spadl zával, utekli a už někteří nepřišli!“ vzpomíná.

Sušilo tam hodně

Trunečka rovněž vysvětluje, jestli horníci skutečně potřebují po práci správně spláchnout žízeň. Podle něj totiž po hodinách v prachu řádně všechny „sušilo“.

„Je pravdou, že kdo nešel po šichtě aspoň na rychlé dva do kulturáku, jakoby nebyl. Nebo litr rumu před vrátnicí a šup do autobusu a dom. Proto jsem ještě donedávna nemohl rum ani cítit, a je to už dvacet let!“ potvrzuje Trunečka, který mimo jiné hraje v českých undergroundových metalových kapelách.

Horníci v akci. Stavění čtyřmetrové stojky.Horníci v akci. Stavění čtyřmetrové stojkyZdroj: se svolením Petra Trunečky

Ocelové nervy znásobené dřinou

Největší hloubka, do jaké kdy Trunečka sfáral, se pohybovala kolem devíti set metrů pod zemí. Výtahy dolů pak jezdí rychlostí zhruba deset metrů za sekundu. Do toho si člověk musí představit neuvěřitelné teplo při práci v kombinaci s vlhkostí a výpary… A jako každý horník, který se někdy pohyboval přímo při fárání, také on viděl spoustu úrazů.

„Byly to tržné rány, úrazy, kdy z nohy trčely kosti, ale stalo se také, že kamarád upadl do bezvědomí po zásahu kamenem do hlavy. Nemohli jsme ho vynést, protože byl těžký a kolem málo místa,“ popisuje. K této práci zkrátka nepatří jen ocelové nervy, ale i odvážné srdce a pohotové reakce.

Důl Michálka z jižního pohledu
Probuzený zabiják. Před 70 lety v dolech na Ostravsku rozpoutal chtíč peklo

Krátce se ještě ke Karviné, která prakticky na všech dolech stojí, vyjadřuje Václav Mleziva.

„Já osobně si myslím, že ti, kteří Karvinou a její průmysl budovali, dnes nejsou, a ti mladí už dnes vůbec neví, ani si neváží toho, jak těžká práce to byla. Na závěr jen řeknu, že jsem opravdu za svou kariéru na dole poznal ty nejúžasnější lidi ve svém životě.“