Herec Karel Zima: Jsem zkrátka klikař

Vidím, že kulháte, co se vám stalo?
Ále, nepříjemnost na skútru. Přitom jsem už skoro stál.

V jednom rozhlasovém rozhovoru jste kdysi taky mluvil o nehodě na skútru. To jste takový kaskadér?
Kdepak, mezi těmi karamboly jsou dva roky a 4000 ujetých skútrových kilometrů. Tohle navíc nebylo tak hrozný, jen výron, ačkoli nohu jsem si v kotníku otočil o pravý úhel. Tak dlouho jsme si dávali přednost, až jsme jeli oba… Já po Praze jezdím na skútru všude. Je to nejlepší způsob dopravy, rychlý, navíc všude zaparkujete. Mám krásnou vespu, navíc v limitované „slávistické“ červenobílé edici. Je to padesátka, ale uhání sedmdesát, osmdesát.

Herec Ondřej Brousek: Muzikál dokážu milovat i nenávidět

Kdy se ve vás probudila láska k rychlosti?
Měl jsem to odmala, od osmi jsem věděl, kdy dá táta v autě za dvě, za čtyři, kdy neutrál, rajcovalo mě to. Měli jsme wartburga a trabanta, ve čtrnácti mi je prvně půjčil, z toho jsem byl na větvi. Motosportu jsem propadl, když mě jako dobrýho žáka za odměnu poslali na pionýrský tábor do Sovětského svazu. V tom avtomobilnom pioněrskom lagere poblíž Vladmiru byla mimo jiné v lese dráha pro motokáristy, které šéfoval takovej padesátník, bývalý mistr sportu. Moc si z toho pobytu nepamatuju, snad jen to, jak jsem tam furt smutnej stál a sledoval jejich tréninky. Nakonec jsem si pár jízd vysmutnil a vyžadonil. Ale že jednou budu závodit i s velkými auty, to jsem tehdy netušil.

Ve zmíněném rozhlasovém pořadu Na dřeň jste se vyznal, že vztahy s tátou nebyly nic moc.
To je pravda, věci kolem auta byla jedna ze světlejších stránek. Trávil jsem každý víkend na venkově, kde kluci jezdí na všem možným, co si poskládají. Mě vždycky fascinovaly koně pode mnou, ať už to bylo auto, či motorka, prostě něco, za co se dalo vzít do rukou nebo do nohou.

Jak jste se vůbec dostal k závodění v autě?
Díky Lukáši Langmajerovi (herecký kolega a závodník rallye – pozn. aut.). Zkoušeli jsme spolu, hráli i točili, a on mě jednou pozval, ať se jdu podívat, jak jezděj slalomový rallye v Panenským Týnci na letišti. Slovo dalo slovo, asi dva roky jsem tam jezdil. Jde o celoroční pohár a člověk se tam hrozně moc naučí, i když se nejede rychleji než kilo. Máte tam

celou dobu dvojku, vytočenou na sedm tisíc, kličkujete cik cak ze strany na stranu, pak přijde rovinka, kde to rozbalíte, na konci otočka a zase zpátky. Jedou se různé kubatury. To mě bavilo strašně. A pak tam jednou přijel tady Franta Andrys (František Andrys, kamarád a závodník, majitel Autoservisu Sychrov – pozn. aut.) se svou nadupanou dvěstěpětkou (upravený Peugeot 205 – pozn. aut.) a ptal se mě, jestli se nechci projet. Udělal jsem pár zatáček a koleček, on asi viděl, že mi to není cizí, tak mi nabídl, jestli s ním nechci jet závod do vrchu a dublovat se za volantem.

Nabídka, která se neodmítá.
Nikdy nezapomenu na můj první závod v Hradišti v krušnohorským poháru. Sedíte poprvý v autě, který je závodní, máte uvnitř rám, na sobě ty nehořlavý věci a už je to jen mezi vámi a pedálem. To je famózní pocit. Jako když se jako malej kluk koukáte v televizi na závody formule 1 a najednou spadnete do tý obrazovky a v autě sedíte sám. Je jedno, že to není F1, stejně je to závodní auto, má svoje koně a váží jen 800 kilo.

Prý milujete sázky. Na lyžích jste se třeba v Alpách pustil z kopce stovkou, abyste zjistil, jaké to je…
Jo, hravej jsem, ale k řízení sportovního auta potřebujete ještě něco trochu víc. Nesmíte mít taky ten paralyzující strach. Ten naštěstí nemám, ačkoli jsem se štěstím přežil velkou havárii – měl jsem prasklou lebku. To pak asi dva roky stálo naše auto víceméně v garáži, měl jsem z něj divný pocit.

Co se stalo?
Vraceli jsme se z představení ze Semil a deset kilometrů před Hradcem jsme prakticky čelně nabourali do stojícího trambusu. Náš řidič měl mikrospánek. Pořád vidím, jak jsme jeli na ten náklaďák a já furt čekám, že šofér dá blinkr a vyhne se… a pak už si nic nepamatuju. Zachránil nás osvětlovač, kterej to na poslední chvíli strhnul trochu stranou a zachránil nám život. Jeli jsme naloženou avií-furgonem, při plným nárazu by ta složená dvoutunová scéna proletěla kabinou jako papírem a nikdo z nás by neměl šanci. Ale bohužel kolega, který seděl vedle mě, zahynul. Stalo se to na moje narozeniny.

Taky jste si prý pošramotil páteř při skoku do vody.
Natáčeli jsme pivní reklamu u rybníka u Mimoně. Možná si ten spot i pamatujete, stojíme na molu a skáčeme do vody. Režisér se mě ptal, jestli umím „námořníka“, šipku s rukama za zády. Já, že není problém, jen kolik je tam vody. Asistent na to, že dva a půl metru. Jenže ouha, chyba v komunikaci – to byla hloubka na konci lávky, jenomže já z ní skákal jako první, mnohem blíž ke břehu, kde bylo tak sedmdesát čísel. Zapíchl jsem se do dna… Naštěstí tam nebyly šutry, viděl jsem jiskřičky, ruce mě brněly, rozházel jsme si dvanáct obratlů. Doktorka říkala, že jsem měl naštěstí hlavu rovně s tělem, takže páteř ten náraz pobrala. Jinak jsem už tady nemusel být. Klikař, no.

Herec Karel Heřmánek: Nabídky od filmu řídnou, můžu si za to ale sám

A co ty sázky?
Jsem hravej, zkrátka ideální spoluhráč. Vždycky chci strašně vyhrát, ale zároveň mi nevadí prohrát. Plno kamarádů se na kulečníku nasere, když prohrajou, pak už si ani nedají pivo a jdou domů. Já to takhle nemám. Vždyť už jsem koneckonců všechno vyhrál. Když si uvědomím, že mám zdravý děti, přežil jsem hrozný věci, bouračku, topil se pod jezem… Já už vyhrál miliardu.

Další vodní zážitek?
To bylo na Ohři, dostal jsem se do válce pod jezem. Ale stihl jsem si vzpomenout na učitele, který říkal, že se z toho člověk musí dostat dolem, ne horem. A to se mi opravdu povedlo. Nejsem zase takovej blázen, nemyslete si, nikdy bych do toho nešel, kdybych si všiml tý varovný cedule. Už dávno tyhle blbosti nedělám. A to jsem dřív skákal z vlaku, s autama blbnul, skákal bungee. Samý tyhle filmový kaskády.

Jak se udržujete v akční kondici?
Sex. Jen sexu se věnuju pravidelně, na nic jinýho nemám čas. I když rád běhám, jezdím na kole, hraju badminton, ale nic z toho pravidelně. A se závoděním už jsem se zařekl, že je taky konec.

Kvůli rodině?
Ne, kvůli ledvině. Jak už mám jen jednu, tak musím být opatrnej. Doktor mi to doporučil. Ledviny jsou křehký a při čelním nárazu jsou první, co se utrhne.

Pravda… Daroval jste ledvinu člověku, kterého jste tehdy znal sotva pár týdnů. Je to věc opravdu nesmírně obdivuhodná a úctyhodná, jen jsem to na vás nechtěl vytáhnout hned. Třeba vás otravuje, že se na to každý ptá.
To mi nevadí. Jsem hlavně rád, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Ledvina u kamaráda funguje, jako by byla jeho. Výsledky by prý nebyly lepší, ani kdybychom byli jednovaječný dvojčata. A pak mě nesmírně těší, že to vzali jako inspiraci i další lidi, což je fantastický. To by ale bylo povídání na samostatnou knížku. Jednoduše se dá říct, že se prostě podařilo něco pořádnýho. Nešlo o těžký rozhodnutí, spíš jsem trnul, jak to dopadne. Přitom máme každej jinou krevní skupinu – ovšem Rh faktor stejnej, což je důležitější.

Tomáš Hanák děkuje viru: Myslím, že přiškrcení penězovodů nám nemůže ublížit

Čtenáři magazínu Hobby ocení u známých osobností manuální zručnost a také manuální odvahu. Vy jste prý zrekonstruoval několik bytů.
Ano, se ženou jsme jich zrekonstruovali snad pět. Umím vzít do ruky i jiný nářadí než jen akuvrtačku. Udělal jsem obytný patro, dřevěný podlahy, celou koupelnu, štukovat umím…

Vy máte základ v nějakém vyučení?
Nene, prostě někomu nejdřív koukáte pod ruku, třeba právě tátovi, a pak stačí, když nejste úplně levej a umíte se k věci trochu postavit. Navíc když to člověka baví, jde všechno. Dneska i najdete spoustu videí a návodných knížek. Dělal jsem zkrátka víc a víc, až jsem na Žižkově předělal byt snad dvanáctý kategorie, kde nebyla ani koupelna, která se musela nejdřív vymyslet.

Teď bydlíte jak?
Ve vilovým podkroví. Ale vlastně mi chybí chata nebo chalupa. Takže jezdím po známých, když mě někdo pozve… To miluju. Obecně rád jezdím po návštěvách.

Máte kromě jednostopých a dvoustopých žihadel ještě nějakého jiného koníčka?
Jsem posedlej, až fanatickej houbař. I když třeba zrovna jedu na představení nebo točit, musím na chvíli zapadnout do lesa, jestli tam něco není. Třeba na deset minut a třeba v kvádru.

Takže rozumíte houbám?
Nejsem úplný mykolog, to táta byl. Ale asi sbírám víc hub, než je úplně běžný, masáky, kotrče, holubinky. Kámoš mi poslal fotku, že má teď kozáky i na zahradě, ach jo…

Chodíte na ryby?
Mezi lety 94 až 99, co jsem hrál v divadle Drak v Hradci, jsem byl snad obden na rybách. Stéká se tam Orlice s Labem, kolem jsou písáky… Teď už tolik nerybařím, navíc mi před časem dvakrát ukradli veškerou výbavu. Ale jednou nebo dvakrát do roka jedu na rybník, kde se dá přímo koupit povolenka. Takhle jsem jezdil i s dětmi, když byly malé, to bylo bezva.

Můžu se zeptat, jak jste všichni ustáli situaci po rozvodu?
To je součást mýho obrovskýho štěstí a výhry – máme moc dobré vztahy, asi lepší, než kdybychom se ženou zůstali spolu. Máme se všichni rádi. Dceři Agátě je devatenáct a na podzim jede studovat do anglického Southamptonu, Jonášovi je šestnáct.

A co natáčení a divadlo, které se pozvolna probouzí jako z narkózy?
Opět klika – na nedostatek práce si nemůžu stěžovat. Co se týče divadla, hraju asi v patnácti představeních, šestnáctý ze zkouší. Ještě se sice naplno nerozjelo, ale počítám, že od konce srpna už vše poběží, jak má.