I z tohoto důvodu jsme se spolu domluvili, že rozhovor uděláme, až největší havlovská vlna trochu opadne. Ostatně, napadala nás též jiná zajímavá témata k povídání – známe se totiž s Viktorem opravdu dlouho a dobře. Také proto nechávám v rozhovoru tentokrát výjimečně tykání.

Je hodně těžké odpovídat podvacáté na otázku „můj vztah k Václavu Havlovi“?
Teď už to těžké zase není. Rozhovorů neproběhlo až tolik, nepříjemné ovšem bylo, jak se nahustily do dvou tří týdnů před premiérou. Zvenku to možná ani tak nevypadalo, ale pro mě byla jejich koncentrace až na hranici únosnosti. Teď už jsem naopak rád, že se chce k filmu někdo vrátit. Téma jsem si osahal, cítím se v něm i jistější. (smích)

Za tu dobu, co se známe, jsem zažila pár situací, kdy ti podobu s Havlem někdo připomněl. Měl jsi ty sám v minulosti pocit, že jsi mu něčím až neuvěřitelně podobný?
Ne, nikdy mě to nenapadlo. První mě na to upozornila herečka Jaroslava Adamová – a to jsem bral spíš jako jednorázový postřeh. A pak se zase dlouho nic nedělo.

Takže když jsi u vás v divadle v inscenaci Čapek hrál symbolickou roli Havla nebo když tě režisérka Irena Pavlásková obsadila do postavy Havlem inspirované, nebylo to hlavně kvůli zřetelné vizuální podobě?
Myslím, že právě v těchto dvou případech ano. Když režisér Pavel Khek připravoval Čapka a měl pár herců z našeho divadla na výběr, obsadil si mě do role Havla i kvůli mé fyziognomii. A to mi přijde v pořádku. Co se týče filmu Pražské orgie, tam to bylo asi podobné. Musím vytknout před závorku, že s formulací „jsi podobný Havlovi“ mám vlastně pořád trochu problém. Jde skutečně spíš o podobnost, ne o „podobu“. Obecně jako herec moc nepřemýšlím, co bych chtěl a měl hrát, to nemá význam. Ale konkrétně u filmu Havel by mě mrzelo, kdybych se o kamerovky alespoň nepokusil, a jsem rád, že jsem nakonec nabídku na film Slávka Horáka dostal.

O podobě, či jak ty říkáš „podobnosti“, mluvím schválně – vlastně příliš nerozumím tomu, proč by se reálné historické osobnosti měly obsazovat vizuálně. Když hrál Karel Roden Saudka, nebyl mu ani trochu fyzicky podobný, a stejně jím byl, zkrátka vystihl jeho podstatu.
Myslím, že fyzická podobnost nebo – raději bych řekl – typologie skutečně důležitá není. Na kamerovky byli zváni i herci, kteří se Havlovi nepodobali vůbec. U mě se to asi tak hezky sešlo, navíc jsem měl podporu ze strany maskérů. Vždycky opakuju, že Slávek by byl sebevrah, kdyby vybíral herce jen podle podoby. Může to být ale příjemný bonus.

Když jsi dostal do ruky scénář, měl jsi představu, co by ve filmu o Havlovi mělo být, či nemělo?
Byl jsem na tom jako většina Čechů, kteří si myslí, že Havla dobře znají. Ale ono to tak není. Pro mě bylo nejdůležitější zachycení esence Havla jako člověka, až v druhém plánu by mělo být zachycení konkrétních událostí z jeho života.

Ještě než mohl kdokoliv film spatřit, objevilo se na sociálních sítích množství komentářů, od nekritického obdivu až k absolutní nenávisti. Většina se týkala přímo Havla, ne filmu samotného. Proč zrovna Havel vzbuzuje v lidech takové emoce?
Kdyby to nebyl Havel, šlo by o někoho jiného. Vždycky se musí najít hromosvod, do kterého si mnozí promítnou svá nadšení i zklamání. Havel byl výjimečnou personou – člověkem zosobňujícím polistopadové společenské změny. Lidé teď prožívají jistou frustraci a obvinit za ni člověka, kterého si s uplynulými léty spojují, je přece to nejsnazší.

Jak to máš ty sám? Za co jsi Havlovi vděčný, co mu – třeba jen v koutku duše – vyčítáš?
Vděčný jsem mu teď zejména za to, že žil tak bohatý a naplněný život, že stojí za to o něm natočit film! Za to bych mu rád poděkoval – že s ním nebyla nuda a že bylo o čem točit. (smích) Nevím, jestli dokážu být se svojí pamětí konkrétní… Líbí se mi, že se nebál říkat věci nahlas, rozstřelit situaci. I když už byly některé věci domluveny, dokázal přijít a zeptat se zdánlivě naivně: „Není to, prosím vás, všechno nakonec úplně jinak?“ I za cenu zborcení výhodných dohod dokázal o věcech dlouze přemýšlet, revidovat je. A to, samozřejmě, často naštve.

Na natáčení ses pečlivě připravoval, setkal ses i s Annou Freimanovou z Knihovny Václava Havla. Je skutečně tak důležité vědět „víc“, než je ve scénáři? Není tenhle „americký“ přístup už trochu přežitý?
Asi to je trochu přeceňované. I kdybych přečetl vše od Havla i vše o Havlovi, může mi to být ve výsledku houby platné, pokud nenajdu jeho tři čtyři stěžejní body. Říkám tomu najít chuť a vůni konkrétního člověka nebo postavy, kterou mám hrát. Stačí opravdu pár bodů, které tě společně se scénářem vedou. Ale není to jednoduché, prodíráš se tématem a hledáš je opravdu dlouho. Ale pokud je nenalezneš, můžeš bádat do nekonečna.

A jaké byly ty tvoje body?
V tomhle případě jsem nad postavou příliš racionálně nepřemýšlel, šel jsem na Havla citem a intuicí. Zásadní pro mě bylo zkoušení v Rokoku, už tenkrát jsem si uvědomil, že mám Havla v uchu. Když se stal prezidentem, bylo mi deset, vlastně jsem s ním vyrostl a uvědomil si, že ho mám skutečně někde vzadu v hlavě uloženého. Prostě jsem Havla najednou slyšel. A touto cestou jsem se k němu sám v sobě dostával.

Film akcentuje Havlovu váhavost i nestabilitu v osobní, partnerské rovině. Nebál ses, že ortodoxní fanoušky naštve a kritikům naopak vloží munici do ruky?
Ne, vůbec. Před natáčením jsem měl sám se sebou tolik práce, že mi na nějaké přemýšlení o těchto věcech nezbýval čas.

Tak jinak – líbil se mi důraz na fakt, že bytostný dramatik vnímá vše jako potenciální dramatickou situaci. Ale nerozumím vykreslení manželství Havlových jako vztahu postaveného na respektu a intelektuálním souznění, avšak téměř bez vášně.
Jenomže film nepopisuje počáteční zamilované roky, ale období, kdy se jejich partnerství přelévalo a přetavovalo v něco docela jiného. Nevnímám jejich vztah ve scénáři až tak ostře, i když si myslím, že skutečně stál na něčem jiném než na vášni. To ale neznamená, že základy manželství Havlových byly méně pevné, nebyl to vztah „na oko“. Olga chápala, že je pro Václava bytostně důležitá, navíc oba věděli, že v krizových situacích jeden druhého nenechají, neopustí. To byl klíčový moment jejich partnerství.

Když už jsme u partnerství – jsi typem herce, pro kterého je zásadní souznění s režisérem. Jaká byla spolupráce se Slávkem Horákem?
Jsem rád, že byla klidná. Slávek mi před natáčením několikrát řekl, že ani v krizových a stresových okamžicích nedělá dusno. A dodržel to.

Věřím, líbilo se mi, jak na tiskovkách empaticky a nepřezíravě odpovídal na otázky ohledně svého filmu, nebral je jako útok.
Slávek je v tomhle šťastná povaha. Není moc věcí, které by vnímal smrtelně vážně nebo příliš osobně. Zároveň je šoumen – tiskovky a premiéry svých filmů si skutečně užívá.

Herecké výkony v Havlovi nikdo příliš nezpochybňoval, přesto – dotkly se tě některé z negativních kritik?
Kritik se vyrojilo tolik, že jsem je pak už ani nestudoval. Možná šlo jen o moji obranu a později se k nim ještě vrátím, ale četl jsem je opravdu zběžně. U některých hodně ostrých recenzí jsem měl navíc pocit, že kritici chtějí, abychom převedli na plátno jejich představu. A že si neuvědomují, že jde o hraný film vycházející z Havlova života, ne o dokument.

Díky Havlovi ses docela zviditelnil. Neříkal sis ještě donedávna – je mi přes čtyřicet a stále se o mně dosud pořádně neví? Na DAMU jsi byl považován za jednoho z nejtalentovanějších v ročníku…
Počkej, jak jsi dospěla k tomu, že jsem byl jeden z nejtalentovanějších?

Tak minimálně tě vždy pedagogové chválili, režiséři nezpochybňovali tvůj talent.
Dobu na DAMU vnímám trochu jinak, ne tak zjednodušeně. Naskočí mi tolik věcí, kterými jsem se tenkrát trápil, o kterých jsem v souvislosti se sebou pochyboval. Nebyl jsem suverénní herec. Jasně, v určitou chvíli jsem došel do bodu, kdy jsem se otázkou svého talentu či netalentu přestal definitivně zabývat. Ale měl jsem pocit, že mnozí ostatní jsou mnohem sebevědomější, průraznější, a tehdy jsem to vnímal jako handicap. Můj spolužák herec Jarda Slánský rád vytahuje z rukávu historky typu, jak jsem byl takový mimoň, že jsem si ani nezapamatoval jednoduchou větu, nebo ze kterých dveří mám přijít na jeviště.

Proč se vlastně neobjevuješ v nekonečných seriálech? Nechceš, nebo ti je nikdo nenabízí?
Vysloveně nekonečný seriál mi ještě nikdo nenabídl, když tedy nepočítám epizodní role. Hrál jsem jen ve dvou dlouhodobých projektech, v První republice a Drahých sousedech. Velké dilema „vzít, či nevzít“ jsem tedy nikdy řešit nemusel. (smích) V dnešní době se extrémně hodně točí a každý herec chce mít pestrou práci. Ale v Olomouci i Ostravě jsem poznal tolik skvělých herců, kteří mají za sebou výraznou divadelní éru, a přestože nejsou známí z televize, neměnili by. Pochopil jsem, že člověk může prožít profesně spokojený život i takhle.

Přesto ses nakonec vrátil do Prahy.
Prahu jsem miloval už od malička, nezastírám, že je pro mě důležitá. Ale ty sama moc dobře víš, jak to bylo – zjistil jsem, že nedokážu s Ostravou spojit svůj život. Odešel jsem na volnou nohu, nevěděl, do čeho jdu a co mě v Praze čeká. Spíš než o příchod do Prahy šlo tedy o odchod z Ostravy. Ale nechci, aby to vyznělo nevděčně – Ostrava je zajímavé a pulzující město, jen není pro mě.

V Městských divadlech pražských jsi zažil lepší i hubenější roky, v posledních sezonách ale dostáváš výrazné role. Loni jsi obdržel Cenu Thálie za Anděly v Americe.
Ano, bylo jedno období, kdy jsem rok nezkoušel, ale pořád dost hrál, krátce po dotočení úvodní série První republiky a po premiéře Kdo se bojí Virginie Woolfové v Rokoku. Ten rok bez zkoušení jsem si jednoduše užil. Začal jsem intenzivně studovat věci, které mě zajímají, vnímal jsem to jako čas pro sebe. Navíc jsem dělal věci i mimo divadlo, třeba dabing. Netrpěl jsem. Andělé jsou ale pro mě osobně jedním z největších profesních zářezů a zážitků. Řadím je pro sebe třeba k Mikuláškově inscenaci Merlin aneb Pustá zem, kterou jsem dělal ještě v Olomouci.

Na co se teď u vás v divadle těšíš?
Moc často tenhle výraz nepoužívám. Těšení se je předjímání a to já nemám moc rád. Takže jinak – mám radost, že se setkám s režisérem Tomášem Loužným a budeme spolu v Divadle Rokoko zkoušet v české premiéře německý text Přes čáru, aktuální hru z česko-německého pomezí. Potom jsem obsazený do inscenace Honzlová, což je dramatizace románu Zdeny Salivarové, jedné z nejsilnějších a nejvíc strhujících knih, co jsem v poslední době četl. A těší mě zkoušení Vojny a míru s Michalem Dočekalem v Divadle ABC. Máme krátce před premiérou a já hraju Pierra Bezuchova, bytostného hledače, člověka, kterého život donutil k tomu, aby se hledačem stal – jinak by už nebyl mezi námi.

Takže tě vlastně obsadili zase „po typu“ – tentokrát ne fyzickém, ale emocionálním. V čem dalším je ti Pierre sympatický?
Má víru. Respektive ji ztratí, a pak ji zase najde… Tedy – má víru ve vyšší smysl. A také nemyslí na sebe, je pro něj důležitá společnost a pocit, aby se všichni měli dobře. Kdyby žil dnes, stěží by byl kapitalistou. Možná by se mu naše doba ani moc nelíbila.

A jaká je tvoje víra? Máš svoji osobní, nebo se hlásíš k nějakému konkrétnímu náboženství?
Po formální stránce jsem katolík. Rád chodím na mše, ale našel jsem si k tomu cestu až v dospělosti, po různých etapách hledání. Takže splňuji obě varianty – mám svoji víru a hlásím se k nějaké instituci. Nebo spíš k ideji. Je velký rozdíl mezi náboženstvím a institucí, se kterou my Češi máme obecně problém. Nechceme, aby nám do toho, jaký máme mít vztah k Bohu, někdo kecal. Pro mě skutečnou církev tvoří její vojáci, tedy obyčejní faráři. Vyššími patry církve se moc nezabývám, víra je pro mě hlavně vztahem k Bohu…

Pořád potřebuješ sám sebe poznávat skrze, dejme tomu, trochu extrémnější duchovní zážitky?
Teď aktuálně tuhle potřebu necítím. Někdy je dobré si od podobných věcí na chvíli oddychnout. I pobyt ve tmě si mě našel ve správný čas. Hledání a cestu mě samého k sobě se snažím aplikovat v rámci všednodenního fungování. Do výstřednějších praktik se teď nepouštím. (smích)

Nemrzí tě, že jsi o svém několikanásobném pobytu ve tmě mluvil právě v Show Jana Krause? Teď se tě na to všichni dokola ptají a vím, že nejsi rád, když se podobná témata banalizují.
Tu informaci jsem Janu Krausovi dal jako nabídku. Byl jsem před natáčením pořadu samozřejmě nervózní, navíc jsme točili kolem 17. listopadu, téměř po poslední klapce Havla. Nechtěl jsem v televizi řešit politiku. Jana Krause to téma zaujalo a já od té doby musím neustále na otázky okolo svého pobytu ve tmě odpovídat. Pokud vidím skutečný zájem o to téma, nevadí mi to.

Proč jsi jej absolvoval opakovaně? Nezmenšuje se repeticí skutečný prožitek?
Ne, přesně naopak. Byl jsem nedosycený a téma tmy jsem neměl vyčerpané. Říká se, že když chodíš na tyto pobyty opakovaně, navážeš tam, kde jsi předtím přestal. Já jsem takovou zkušenost sice neudělal, přesto se mi vše násobilo a prohlubovalo. Zajímavé je, že jako dítě jsem tmu vůbec nezvládal. Občas se mi podobné pocity strachu vracejí. Když spím sám a uprostřed noci se probudím, musím si někdy rozsvítit. Ale tohle byla požehnaná tma, moje tma. Měl jsem těžké chvilky, ale skutečné strachy nepřišly.

Já bych se spíš bála, že se v té nekonečné tmě začnu nudit, že nejpozději třetí den budu nervózní z toho, že nemůžu nic dělat. Navíc ani moc nespím.
A to je právě jeden ze silných momentů, které – když tě potkají a ty se s nimi utkáš –odstartují změny. Tedy skutečný smysl tmy. Možná by ses nudila víc než ostatní a možná bys právě proto došla ještě dál. První dva dny bys většinou jenom spala, dospávání je klasická fyziologická reakce. Pak už ale spát prostě nemůžeš. A otevřou se ti záklopky – uvolní se třeba vztek, pocity bezmoci, cokoli, co potřebuje ven. A pak mohou přijít třeba velmi pozitivní prožitky. Bonusem tmy je, že před svými traumaty neutečeš, ale nezasuneš je ani někam dozadu. Naopak je zblízka nahlédneš, dokonce i vizuálně. Jako by se ti ve tmě otevřely jiné oči než fyzické a zůstaly otevřené i po návratu do běžného života.

Představuju si, jak by na vyprávění o pobytu ve tmě reagovali například tvoje babička s dědečkem, kteří přišli po válce do jižních Čech z Rumunska. Proč my, lidé jednadvacátého století, podobné terapeutické zážitky vůbec potřebujeme?
Ale já si myslím, že podobné zážitky potřebovali lidé vždycky. I když je trápily jiné starosti a někteří na hledání neměli čas ani prostor. Ale zároveň vždy existovali i tací, kteří tu potřebu něco v sobě objevovat měli. Česko je státem, kde se pobyty ve tmě prý nejvíc provozují, a já si našel opravdu skvělé místo. I když… Slyšel jsem o člověku, který si objednal pobyt ve tmě a zavřeli ho do prasečího chlívku, bez prasátka.

Takže víru potřebujeme a hledáme ji pouze v jiných věcech. Když už jsem zmínila tvé rumunské předky, zajímáš se o své kořeny?
Ne v tom genealogickém smyslu. A občas si říkám, jestli to vůbec přijde. Někdy mám naopak příjemný pocit lehkosti, když si představím, že o tom život přece není. Pro mě je důležité, jak si babičku a dědu pamatuju. Necítil jsem potřebu vydat se do krajiny svých předků, přečetl jsem si o rumunském exodu jen pár článků. Navíc si myslím, že mám v sobě mnohem víc jihočeské krve po tátovi než té východní slovensko-rumunské po mámě.

Líbí se mi, jak skoro v každém rozhovoru děkuješ své učitelce z budějického dramaťáku. Opravdu pro tebe byla tak důležitá?
Jarka Krčková byla mou první a vlastně největší DAMU. Dala mi skvělý základ – v přemýšlení o divadle i ve způsobu práce, ze kterého doteď vycházím. Dramaťák mi navíc v určitou dobu nahrazoval rodinné zázemí, naši měli práci sami se sebou a já nacházel v ZUŠce klid a empatii. Vše se prolnulo profesně i osobně. Do dramaťáku jsem přišel už s tím, že bych se herectví chtěl věnovat.

To je zvláštní vzhledem k tomu, jaké jsi byl introvertní dítě, nesebevědomé, nepředvádivé…
Ano! Teď to přesně pojmenováváš, a také proto jsem s tebou nesouhlasil, když jsme se před chvílí bavili o DAMU! Taky mi málokdo věřil, že chci herectví skutečně dělat a že mi moje touha vydrží. Možná mi úplně nevěřila ani učitelka Jarka, a přesto mě podporovala. Kolem mě byly mnohem výraznější, průraznější děti a pocit, že mi všechno trvá poněkud déle, že se i déle rozkoukávám, jsem měl jak v dramaťáku, tak i na DAMU.

A jak si introvertní tiché dítě prosadí touhu být hercem v rodině, která nemá s divadlem vůbec nic společného?
Klidnou, tichou výdrží. Prostě to nechá být, ale neustoupí. Naši nebyli zase tak moc proti, spíše mé touze nerozuměli. Máma chtěla, abych dělal nějaké pořádné řemeslo, což vlastně nebylo vůbec od věci. Ale klacky pod nohy mi neházeli.

Jak prožívají tvoji rodiče současnou slávu? Viděli už Havla?
Asi mají radost. A já mám zase radost, že můj úspěch nevnímají nijak extrémně. Myslím, že táta to prožívá mnohem víc, než dá najevo. U mámy mě baví její reakce typu „jó, dobrý!“. Jsem vlastně rád. Rád zmiňuju jednu historku. Rozhodně nejsem typ, abych našim a blízkým volal, kdykoliv se objevím v televizi. Ale jednou jsem byl na návštěvě u mámy a věděl jsem, že v rozhlase poběží hra, kterou jsem natočil a měl jsem z ní opravdu radost. Řekl jsem: „Mami, příští týden ji budou vysílat, přeladíš si rádio?“ A mamka jen: „Asi ne…“ (smích) Je to lepší, než kdyby seděla u rádia a televize a čekala, kdy se tam zase objevím.

Setkáváme se na konci prázdnin po velmi podivné divadelní sezoně. Ty jsi jako jeden z mála herců otevřeně přiznal, že jsi karanténní čas neprotrpěl, že sis naopak čas, který jsi mohl strávit doma s partnerkou, docela užil. Ale stejně – bojíš se, co bude? Některá divadla jsou už zase v karanténě…
Přemýšlím nad tím zatím velmi, velmi tiše. Řekl bych – zatím to bylo ještě dobré. Ale někde vzadu v hlavě sídlí samozřejmě obava. Obecně nemám rád, když si herci a umělci stěžují. Nechci to zlehčovat, vím, že bylo hodně lidí, kteří měli v uplynulé době vážné existenční problémy. Ale kdyby nicnedělání trvalo příliš dlouho, trápil bych se taky.

Tak mě napadá – máš pocit, že se tvůj život Havlem změnil? Nemyslím tedy jen pracovně.
Hezká otázka, ale asi předčasná. Zeptej se mě za pár let. Nebo možná za rok. Teď je ještě moc brzy.

Viktor Dvořák (*1979)

Narodil se v Českých Budějovicích. Po absolvování DAMU působil v Moravském divadle Olomouc a v ostravském Divadle Petra Bezruče. Od roku 2009 je v angažmá v Městských divadlech pražských.

Objevil se v několika televizních seriálech (Redakce, Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě, Drazí sousedé) a filmech (Zemský ráj to na pohled, Pražské orgie). Výraznou postavu Kryštofa Lébla dostal v historickém seriálu První republika.

V roce 2019 získal za roli Louise Aronsona v inscenaci Andělé v Americe Cenu Thálie pro nejlepšího činoherního herce. Letos ztvárnil Václava Havla v životopisném snímku Havel režiséra Slávka Horáka.