Co vás, Aňo, jako spisovatelku přitahuje na ženských postavách? Coby hlavní hrdinky jsou v knize v jasné převaze. 
Musím říct, že i po letech pečlivého, rozsáhlého a hlubokého výzkumu holt stále lépe rozumím ženám než mužům. Muži se mi nezdají komplikovaní to vůbec ne. Ale právě proto mi skrytá pestrost ženského uvažování přijde zajímavější. A temnější.

Povídky v knize Co tě nezabije zavedou čtenáře do světa, kde neexistuje jasná hranice mezi dobrem a zlem. Postavy se snaží najít správnou cestu. I za cenu ponoření se do temných hlubin lidské existence. Ačkoliv jde o první sbírku povídek, Aňa Geislerová se netají tím, že její literární cesta nekončí. Časem by ráda napsala román.

V povídkách používáte deskriptivní styl psaní. Jste hodně popisná. Baví vás, pozorovat svět kolem sebe, vnímat ho všemi smysly? 
Jsem vášnivý pozorovatel! Vydržím hodiny sedět a jen koukat na lidi. V kavárnách, ve vlaku, v čekárnách… Poslouchat a civět to by mi šlo. Co se týče popisu míst, věcí, chutí tak to miluju.

Aňa Geislerová byla rozhlasovým hostem Terezy Kostkové. Povídaly si o knize Co tě nezabije.

Zdroj: Youtube

Dostatečně sugestivní popis vás přiměje, nalít si víno a zamyslet se nad opravdovou barvou svých očí. Nebo uvařit popisované jídlo, protože ho prostě nemůžete neochutnat, i když už ho vlastně v hlavě ochutnaný máte. Někdy si fotím i nesmyslné věci, abych dokázala přesně popsat, co vidím a jaké pocity to ve mně vzbuzuje.

Byl to tedy záměr, vytvořit v představách čtenáře co nejvěrnější obraz?
Doufám, že se to daří. Ale myslím si, že aby fantazie opravdu jela na plný obrátky, musí se jí nechat trochu prostor. Nedoříct všechno, nechat záclonku polozataženou…

Podle stylu vašeho psaní bych řekla, že jste empatická. 
Myslím, že bez empatie bych nemohla dělat ani svou hlavní profesi. Hereckou. Schopnost vstoupit  do pocitů někoho jiného, umět se vžít do jeho kůže, naslouchat jeho myšlenkám a vzít je za své… To vše potřebuju k herectví.

Marek Taclík a Dana Morávková
Marek Taclík u kriminálek skončit nechce, jako velké dítě má jiný sen

V psaní navíc postavy tvořím, musím jim dát duši. Ale pravdou stále zůstává, že vznikají v mojí hlavě. Nevím, možná umím jen naslouchat sama sobě. A to je vlastně autorství. 

Máte ráda dobré konce? Nebo naopak, protože nejasné konce vybízí k přemýšlení…
Ty, které kladou otázky nebo pochybnosti. Ty, které vzbudí emoce. Ať už si řeknete „Ach jo, proč si nedali pusu?“ nebo „Uf. Ještě, že takovýho grázla nechala být.“ Nejlepší je, když něco dočtete a během dne si uvědomíte, že ten příběh máte pořád na mysli, s něčím ve vás rezonuje. To mám já jako čtenář nejraději, když má na mě kniha vliv.

Já se po přečtení vaší knihy vracím k příběhu Milada. Je možné, že si každý čtenář najde spojení se „svou“ povídkou, protože bude rezonovat s jeho osobními zkušenostmi a vyvolá emoce?
Jé… To říkáte krásně. To bych si přála. Jeden můj kamarád mi psal, že se mu líbí všechny povídky v knize jejichž název začíná na M. Takových je tam docela dost, mi teď došlo…


Nahrává se anketa ...

Milada je takovy dobový film v mojí hlavě. O tolika rodinných, politických i lidských omylech, které mohou ovlivnit život jednoho člověka a hrát si s ním jak s vítr s pírkem.

V povídkách jste záměrně nechala dojem nedokončenosti, záhadnosti…
Je to tak. Právě proto, aby člověk mohl dát prostor fantazii a myšlenkám. Mezi řádky pochopí, jak těžký život třeba postava měla, i když ona sama si to už nemyslí, třeba díky práškům. Ale my to pochopíme, právě pro tu úpornou snahu věci zakrýt. Jsem milovník otevřených konců, ale ne zcela. Myslím, že moje povídky mají vždy jednoznačný konec. Jen si ho musíte chytit. 

Ke zvídavým otázkám vybízí i obálka knihy. Ilustraci jste svěřila sestře Lele. Nechala jste jí volnou ruku? 
Lela ode mě nepotřebuje instrukce. Jsme na sebe tak napojeny, že mě to úplně fascinuje.

Anna GeislerováZatímco na obálce je žena podobná herečce v plavkách, na fotce Aňa oblékla kabátek. Igelitový pytlík na hlavě vybízí k přemýšlení. Stejně jako příběhy v knize. Zdroj: se souhlasem Anastassiye Vorobyeva

Na obálce je žena, řekněme docela dost podobná mně. Tak urputně trvá na tom, že je slunečný den, že jí nedochází, že se prakticky topí… Prostě pohoda za každou cenu. I tu nejvyšší.

Pokud byste si mohla zahrát ve filmové adaptaci jedné z vašich povídek, rozehrát ji do filmové podoby, která by to byla?
Asi Milada nebo Motýlek. Všechny povídky by se musely dramaturgovat, pokud by z nich měl vzniknout film. Ale šlo by to. U většiny z nich. Možná bych je raději režírovala, než v nich hrála.

Je něco, co vás v psaní brzdí a co vám naopak pomáhá?
Brzdím se sama, nedostatek kázně. Zároveň jsem naopak schopna se sama úplně vybičovat. Sama sobě jsem cukrem i bičem.

Lucie Bílá
Lucie Bílá prozradila, komu fandí ve StarDance. Sama už nabídku párkrát odmítla

Ale opravdu platí rady spisovatelů nebo scénáristů, že člověk by měl psát každý den. Klidně blbosti, ale psát. Pak můžete škrtat a opravovat. Prázdný papír je ale pořád jen prázdný papír. 

Jedna ze čtenářek vaší knihy napsala: „Doporučuji jako skvělou odpočinkovou jednohubku na dovolenou nebo čtení do vlaku.“ Jaké jednohubky zpříjemňují den vám?
Hezky to řekla. Navíc se knížka vejde dobře do kabelky nebo i kapsy u kabátu. Moje jednohubky jsou hudební a nebo instagramové. Některý profily prostě slouží k zasmání nebo k zasnění. Miluju ty s historickými fotografiemi či odkazy a uměním. To je hodně inspirativní. A taky mám závislost na audioknihách. To je můj absolutní relax. Řídit auto a poslouchat knihu.

Aňa Geislerová s dcerou Stellou.

Četly knihu vaše děti? 
Moje děti ji nečetly. Pár povídek jsem jim četla já, jako korekturu. Myslím, že mě stejně jako ve všem berou jako exota, a tak nějak se smiřují s tím, že jsem holt jejich máma. Jak vždycky říkám: „Moje děti mají bohudík smysl pro humor, bohužel ho neváhají použít proti mně.“