Takový čas odloučení je přece jen dlouhá doba, během které se člověk vizuálně dost promění. A pak ta lidská paměť! Ta po tolika letech už moc dobře neslouží. Takže je zřejmé, že setkání bylo spojeno s napjatým očekáváním a určitou trémou.

Na místě srazu jsem byl jako jeden z prvních. Mohl jsem tak v klidu pozorovat přicházející spolužáky a spolužačky a pokoušet se přiřadit k nim jména a příjmení. Přiznávám, že jsem tuto snahu rychle vzdal. Moje paměť selhávala a dokonce i po vzájemném představení jsem u některých účastníků marně hledal jejich dávnou podobu. Samozřejmě byly i výjimky, v podobě výrazných osobností třídy, na které zapomenout prostě nejde. Na setkání se představili v dávné formě, i když často jen tón jejich hlasu a typická gesta připomínala, že jsme kdysi společně prožili několik let ve stejné třídě, s některými dokonce i ve společné lavici.

Zastavili stroj času

Setkání mne v mnoha směrech překvapilo. Už tím, že se dostavila většina pozvaných, a že skutečně přišli ti, co slíbili přijít. A že se i po tolika létech projevil efekt, který znám z podobných setkání svých bývalých žáků. Stroj času jako by se najednou zastavil a všechny vazby, které mezi námi kdysi byly, začaly najednou znovu fungovat. Bavič třídy je stále tím vtipným a pohotovým bavičem. Organizátorka třídního života se nezapřela ani při organizování setkání a předseda oddílové rady stále umí setkání dirigovat a držet nezkrotný kolektiv v mezích organizované zábavy. Ale čas se nezastavil a 55 let, které nás na tak dlouho rozdělily, velmi rychle zacelily vzpomínky a vyprávění prožitých osobních životních příběhů.

A tak se vzpomínalo na hodnou a milou třídní učitelku, která zemřela teprve před několika lety. Připomínaly se školní výlety, oslavy i všední události školního života. Došlo na vyprávění z vlastních životních strastí i radostí. Většina účastníků přivezla fotografie ze školních let, ale i fotografie svých dětí, vnuků a vnuček, dalších rodinných příslušníků. Zábava se rychle rozproudila a čas utíkal neuvěřitelnou rychlostí.

Život? Přísný soudce

Při pohledu na své znovuobjevené spolužáky a spolužačky jsem si uvědomil to, co jsem jako učitel vnímal u svých bývalých žáků. Je těžké odhadnout v době školní docházky budoucí uplatnění spolužáků. Život s někým nečekaně zacvičí a srazí jeho ambice a ideály na samé dno. Jiné zase štěstí, náhoda, ale i vlastní přičinění vynese do výšin a na vrcholy v době školní docházky zcela netušené. Život je přísným soudcem a korektorem životní dráhy každého člověka. I proto jsou podobná setkání užitečná a tak zajímavá. Šanci k úspěchu a životnímu uplatnění má přece každý na samém začátku stejnou  Ale nikdo nemá předem jistotu že se mu vize šťastného a spokojeného života podaří naplnit.

Tak jako při vlastním setkání, i v mé úvaze o setkávání dávných kamarádů a kamarádek, sluší se poděkovat organizátorům setkání. Bez jejich vytrvalosti, neuvěřitelného úsilí v bádání po členech třídního kolektivu rozprchlých doslova po celém kraji, by podobné setkání nikdy nebylo. Chci proto poděkovat spolužačce Evičce, že nelitovala času a pátrala tak úspěšně, že nás dala po pětapadesáti letech znovu do houfu. Pozvala, zařídila místo srazu a tolik se starala, aby setkání skončilo úspěšně. My ostatní jsme pak už jen přišli, pobyli, zavzpomínali a slíbili si, že po nějakém čase se určitě znovu sejdeme. Snad ve stejném složení a ve stejné pohodě.

Oldřich Suchoradský