Zvláště uctívaní jsou osobní-strážní- andělé, mající chránit lidskou duši „ve dne v noci od škody a zlé moci". Dodnes visi v nejedné ložnici barvotiskové obrázky okřídlené blondýnky v noční košili, letící nad malými dětmi, kráčejícími v temné noci po lávce nad propastí. Není mi jasné, proč je tomu právě nad hlavami manželské postele…

Uctívání andělů strážných bylo od pradávna rozšířeno v podobě různých místních svátků. V roce 1670 papež Klement X. sjednotil jejich oslavy v jeden den. Víra v osobního anděla strážce je doložena i v rabínské literatuře IV. století po Kristu: po celou dobu ženina těhotenství provází anděl duši ještě nenarozeného človíčka po Ráji a ukazuje jí jeho krásy. Když se človíčkovo tělo dere na svět, tak ji vezme a chce jí tomu právě se rodícímu tvorečkovi strčit do úst. Duše, dosud omámená rajskou krásou, se samozřejmě brání. Tu anděl řekne: "Mlč! Pán tomu tak chce. A z Jeho vůle Tě budu celý Tvůj život provázet a chránit." Pak ji vtlačí do úst. Otisk andělova ukazováčku způsobí důlek v horním rtu, který zcela chybí anděly nechráněným zplozencům pekelných sil.

Ve stejný den bývá uctívána i Marie Orodovnice, s jejímž svátkem je spojena i pranostika, předpovídající první mrazíky: „Na den Marie orodovnice namrzne ornice." Jizerskohorské úsloví „Muší miť celej regiment strážnejch andělů" mluví o člověku s mimořádným štěstím, opak vyjadřuje věta „Jeho nebeskej policajt muší bejt´ tervale nachlápanej" (opilý)

4. října – svatý František z Assisi, zvaný „prosťáček Boží", se narodil roku 1181. V jedné z lokálních válek byl zajat a následně onemocněl. Pak uslyšel Krista, vyzývajícího k obnově rozpadajícího se kostela svatého Damiána. Potřebné peníze získal vlastní žebrotou i prodejem zboží z otcova skladu, za což ho otec vyhnal. Pokusil se založit společenství bratří, kteří by se stejně jako on oženili s paní chudobou. Papež Inocenc III. mu doporučil, aby „svou řeholi hlásal vepřům, s nimiž se bude válet". František toto doporučení poslechl a po čase, značně ušpiněn, žádost zopakoval. Následně dostal souhlas k založení „bratrstva kajícníků z Assisi".

Jeho následníci žili v přísné chudobě, prostotě a zbožnosti. Mnozí z nich, včetně Františka, neměli ani kněžské svěcení. Roku 1217 se František zúčastnil křížové výpravy, během níž se sešel se sultánem Málikem al Kámilem. Oproti běžným zvykům té doby nebyl naražen na kůl, ale s poctami vrácen zpět. Roku 1223 byly schváleny regule řádu „menších bratří" – tzv. Minoritů. Členů mužských i ženských řádových komunit přibývalo, takže z obavy, aby se zem nevylidnila, založil František „Třetí řád", v němž byli organizováni lidé, nežijící v klášterech, ale ve svých rodinách a profesích. Roku 1224 se mu na místech Kristových ran otevřely krvácející rány -stigmata, kterými byl trápen až do smrti roku 1226.

František chápal všechny živé tvory jako své bratry a proto klidně kázal zvířatům. Jeho následníci i dnes žehnávají dobytku, což se odráží i v jedné písni kněze Svatopluka Karáska: "Ve Vídni žehnaj bejkům, vedeným zbožnými strejci a my tu jsme bez požehnání že jsme furt takoví bejci…"
Františkův rovnostářský přístup ke zvířatům použil v jednom ze svých „Apokryfů" i Karel Čapek. Sám František mimo jiné napsal i „Píseň (bratra) Slunce". Jedna z mnoha legend, spojených s jeho životem, vypráví o pokusu vojáků císaře Friedricha II, kteří za ním poslali prostitutku tak zdatnou, že by „ svedla ke smilstvu i mrtvolu či sochu". František si na obranu před pokušením lehl na řežavé uhlíky z krbu, což na dívku zapůsobilo tak, že opustivši své řemeslo, vstoupila do kláštera.
Pranostika: „Svatý František zahání lidi do chýšek" je spojena s počátkem zimy. Úsloví: „Voloj se štampilkou by darmo kázal i svatej Franta" nepotřebuje vysvětlení. Je tvůrcem prvního betléma, v němž vystupují i osel a volek…

9. října – sv. Denis (Diviš), biskup a mučedník. Dle nejstarší legendy byl roku 258 sťat na pařížském pahorku, zvaném „Hora mučedníků" (Montmartre). Je jedním ze 14 svatých pomocníků, jeho pomoc bývá žádána hlavně při bolestech hlavy.

Původní prostá legenda o popravě Kristova vyznavače v IX. století spojila v jeden celek osudy tří mužů, žijících v různých dobách. Dle nejmladší varianty „životopisu světcova" prý po své popravě s vlastní hlavou pod paží došel na místo svého pohřbu. Odtud jeho název „Kefaloforos" (Ten, který nese hlavu), což se odráží v úsloví „Má za patróna Diviše", mluvící o bezhlavě jednajících lidech. O jiných jedincích říkával pan Havlík z Příchovic, že „Diviš měl hlavu pod pazourou, voni jí maj pod páteřej"…

18. října – evangelista Lukáš. Atributy: býk (často okřídlený), pero, kniha nebo svitek. Autor 3. evangelia a pravděpodobně i skutků apoštolských žil v prvním století po Kristu. Z neznalosti palestinského zeměpisu a znalosti života mimopalestinského židovstva se usuzuje, že tento vzdělaný muž nikdy v Palestině nebyl a že se tudíž nesetkal s Ježíšem. Pravděpodobně je totožný s Lukášem, jenž pobýval s apoštolem Pavlem v Římě. Syrská zpráva z konce II. století tvrdí, že po sepsání evangelia žil v Řecku, kde v 84 letech neženatý a bezdětný zemřel. Někdy se tvrdívá, že byl oběšen na olivě.

Je uctíván jako patron lékařů, ranhojičů a malířů, ačkoli všechny portréty madony, které mu tradice připisuje, vznikly později. V Čechách je uznáván i jako patron sklářů a řezníků. Je jediným evangelistou, píšícím o Ježíšově narození v chlévě.
Úsloví: "Patří k Lukášoj na obraz" o dotyčném říká, že je roven apoštolovu atributnímu zvířeti.   Aleš Jaluška