Kliknutím zvětšítePomyslný chléb se v životě Honzy se začal lámat v roce 2002. Pracoval jako programátor, nárazově doučoval matematiku a proplouval životem jako mnoho z nás.
 Honza svým životem jen proplouval, pak však přišla krutá zpráva. Onemocněl nejhořší možnou formou zákeřné rakoviny lymfatických uzlin. |
 Díky velké motivaci a vnitřnímu odhodlání se mu podařilo nemoc porazit. Lékaři mu totiž předpovídali jen dva měsíce života. Teď se Honza snaží žít jinak. |
„Jenže v roce 2002 jsem začal mít hrozné bolesti zad, brněly mne ruce i nohy, točila hlava a někdy jsem se v noci zpotil tak, že nestačila tři pyžama. Obešel jsem snad všechny lékařské odbornosti, které vás napadnou – chirurgii, ortopedii, neurologii, internu… Těžko vše spočítat. Ale nikoho, ani mě ne, nenapadla onkologie. A k tomu všemu jsem se ládoval prášky proti bolesti. Už jich bylo tolik, že ve finále ani nezabíraly,“ vzpomíná Honza. Nakonec se jistého výsledku dočkal, i když, jak se ukázalo, nesprávného. „Lékaři mi sdělili, že mám zánět v pánevních kostech. A začala léčba, pochopitelně opět chemoterapií. Byl jsem prolezlý jedy skrz na skrz,“ pokračuje.
„Ukázalo se, že mám játra plná nějakých předmětů, které tam neměly být. Prý stačily tak dva nebo tři měsíce a bylo by po všem.“ |
 Lékaři dlouho nemohli přijít na správnou diagnózu. Pak se však ukázalo, že je Honzovo tělo prolezlé rakovinou. |
To už se psal rok 2005 a správnou diagnózu a léčbu měly potvrdit testy. Jenže opak se stal pravdou. „Ukázalo se, že mám játra plná nějakých předmětů, které tam neměly být. Nic horšího už jsem asi vidět nemohl,“ vzpomíná Honza Nachtigal. Rok nadějí, že bude zdráv, se rozplynul. „Řekli mi, že je to rakovina lymfatického systému. Má čtyři kategorie a já, asi za odměnu, měl tu čtvrtou. Prý stačily tak dva nebo tři měsíce a bylo by po všem,“ říká.
„Šel jsem do jedné restaurace v Písku a pořádně se najedl. Dal jsem si všechno, na co jsem měl chuť,“ usmívá se. A při tom „ládování“ se rozhodl – bude bojovat.
„Už nic není jako dřív, ale je to tak dobře. Nechci se zbytečně pachtit za něčím, co nepotřebuji. Mé největší přání se už splnilo." |
A nakonec vyhrál – našel dárkyni kostní dřeně, tělo tuto pomoc přijalo a Honza, navzdory prognózám, žije dál. Ale už jinak. Snaží se vzdát všech materiálních věcí ve svém životě. Žije tak trochu na samotě s přítelkyní, snaží se vracet k přírodě, a když potřebuje „vypnout“ od běžných starostí, lehne si pod železnou pyramidu, kterou mu pomohl vystavět jeho známý léčitel.
„Už nic není jako dřív, ale je to tak dobře. Nechci se zbytečně pachtit za něčím, co nepotřebuji,“ a vzápětí bez rozmyšlení odpovídá na otázku, co by dělal, kdyby měl jediné přání: „Ale já už ho přece měl.“
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
