Jak byste charakterizovala Vaši firmu?
Díky ruční výrobě šperků, se kterou začali naši cestu mezi světovými válkami prarodiče Stefany a Otto Lindnerovi, dokážeme nabídnout šperk pro každou příležitost. Ať už jde o náhrdelník pro naši první, bývalou sólistku Anglického národního baletu v Londýně Dariu Klimentovou nebo korunku pro vítězku soutěže Miss Aerobik 2017. Řemeslo, cit k umění a přírodě nám průběžně předával dál syn Stefany a Otta Manfred Lindner. Naše značka Stefany vznikla v roce 2010.

Zdroj: DeníkTvoříte nejen ze vzácných kovů a kamenů, ale i z „obyčejné“ břidlice. Jak jste se k tvorbě takových šperků dostala?
Ještě před 1. světovou válkou byl kraj v okolí Těpeř a Alšovic znám spoustou lomů na břidlici. Jsou doteď navštěvované. Světová válka přerušila těžbu, vzala život pradědečka a objevy nových stavebních materiálů definitivně rozkvět lomů zastavily. Břidlice však z lesů, cest ani polí nezmizela. Nejvíce ji zůstalo ve starých zatopených lomech. A tak jsem se k břidlici dostala i já.

Jaké byly Vaše první šperky?
Před téměř 30 lety jsem začala vyrábět své první šperky z brazilských peříčkových achátů. Dodnes mám dva kusy uložené v rodinné sbírce. Od té doby se toho mnoho událo. Mnoho jsem se o špercích, materiálech a kamenech musela naučit. Ne vždy byla cesta jednoduchá, ale stála za to. Dovedla mě až k branám Wesexu. Princezna Sophie, Její královská Výsost, hraběnka z Wessexu, byla na pracovní návštěvě v Česku a dodnes nosí naše šperky.

Antonín Vlček.
Těší mě vidět mou tvorbu v ulicích, říká liberecký umělecký kovář

Jak ale vzpomínáte na uplynulé dva roky, kdy trh sevřela opatření proti šíření koronaviru?
Přirovnala bych to k jízdě formulí a pak nárazu do zdi. Firma jela, měli jsme před sebou spousty projektů. A najednou bác. Zavřely se krámy, nekonaly se žádné akce. Seděli jsme tady v naší reprezentační místnosti a já jen plakala. Člověk se ale musel otřepat a jít dál. Nejprve jsme začali šetřit. Zavřeli jsme jeden obchod, za několik měsíců druhý. A udělali jsme dobře, protože bychom ještě pěkných pár měsíců platili nájemné, které je v turisticky lukrativní části Prahy veliké. Vše jsme přestěhovali do našeho domu ve Bzí, tady kolem nás jsou vitríny z oněch obchodů.

Jak to pokračovalo?
Samozřejmě jsme požádali o příspěvky od státu a já postupně rozprodala podstatnou část drahých kamenů, kterými jsem si chtěla zajistit stáří. To jsem musela, nemohla jsem si dovolit, aby mi třeba zlatník odešel někam do fabriky. Své lidi si pipláme mnoho let, přijít o někoho takového je pak velmi problematické. Podpořilo nás také pár stálých zákazníků, spíše ale šlo o zlomek. Teď už se vše otevřelo, ale tržby ani zdaleka nemáme takové jako před nástupem koronaviru. Vinu na tom samozřejmě má i zdražování nezbytných věcí jako jsou energie, služby a potraviny. Šperky jsou zbytné, takže jsme jedni z prvních na ráně.