"Byl konec června a já šel pěšky ze školy. Byl jsem ještě na konci Kostelce, když jsem slyšel rány. Říkal jsem si, že asi někde skládají fošny. Kdepak by mě napadlo, že by se u nás na Končinách mohlo střílet!“

Antonín Burdych si nesl ze školy své první vysvědčení a těšil se na borůvkové knedlíky, na které si den předtím nasbíral bandasku borůvek. Byl už skoro u domu, když se proti němu vyřítilo auto, za nímž běžel bratr Vladimír. „Na zadním sedadle jsem zahlédl dědečka,“ vzpomíná dnes 86letý Antonín Burdych,

„Vladimír na mě křičel něco o nějakém partyzánovi, že prý byl u nás schovaný, o tatínkovi, že po něm stříleli, a dědečka, že právě odvezlo gestapo.“Oba pak běželi domů a snažili se vyhnout kapkám ještě nezaschlé krve. „Tatínkovy krve. Nevěděli jsme, že už je po smrti. Vykrvácel dřív, než ho dovezli k doktorovi.“

Doma už řádilo gestapo

Před domem v trávě ležela v bezvědomí maminka. Ve stavení řádili gestapáci a venku hlídali čeští četníci. Příslušníci gestapa vyrabovali všechny potraviny a snědli, na co přišli. Velitel českých četníků poslal oba chlapce na konec sadu, aby hledali zbraň, kterou tam prý ten parašutista ztratil.

Radista z výsadkové skupiny Silver A Jiří Potůček se s Londýnem úspěšně spojil 15. ledna 1942 z úkrytu v kamenolomu Hluboká u Ležáků. Od 10. června do 17. června 1942 byla Libuše umístěna v ležáckém mlýně, odkud se přesunula do Bohdašína.V noci z 25. na 26. června 1942 odeslal Jiří Potůček poslední depeši: „Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví, lze těžko navazovat nové styky. Pro případ, že bych se nesešel s Fredem, udejte mi jméno a adresu jeho nástupce. Příští vysílání ve 23 hodin dne 28. června.“

To se ale neuskutečnilo, v ten den se přesunul do Končin. „Dnes si říkám, že nás chtěl jen uklidit z očí Němců, aby je nenapadlo nás také odvézt. Maminku odnesli k sousedce a pak ji odvezli do Náchoda. To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Borůvkové knedlíky už mi nikdy neuvařila.“

Osmiletý Antonín nevěděl, že je u nich i s vysílačkou schovaný Jiří Potůček, hledaný radiotelegrafista výsadkové skupiny Silver A. Netušil to ani bratr Vladimír. Chodil na gymnázium a v osudný den už byl ze školy doma. Seděl v kuchyni, když do domu vrazilo gestapo. Křičeli na něj, kde jsou rodiče a kde je schovaný ten chlap. Všichni byli na poli, jednotili řepu kousek od domu. Tatínek viděl, co se děje, a tak šel nezvané hosty uvítat. Jenže tahle návštěva na besedu nepřišla. Křičeli, kde je Potůček a kde je vysílačka. Strhli ze stěny bič a začali ho mlátit. On se jim ale vytrhl a začal utíkat. „Určitě chtěl upozornit Potůčka na nebezpečí, které hrozí. Němci i četníci po něm začali střílet. První kulka ho zasáhla u lesa, běžel ale dál.“

Dostal ještě několik zásahů, než mu došly síly a četníci ho dohnali. Krvácejícího tatínka naložili na vůz s trávou a odvezli k doktorovi do Kostelce. Ten už jen konstatoval smrt po průstřelu plic.

Mezitím gestapáci přinutili dědečka, aby jim ukázal vstup do skrýše. Ta v domě byla už od první války, kdy se do ní schovávaly potraviny. Maličká místnost bez oken i dveří, do které se sestupovalo po příkrých schodech z půdy.„ Gestapáci měli dědečka jako štít, a když poklop do skrýše otevřeli, Potůček vystřelil a zasáhl dědu. Spadl a s ním všichni ostatní.“

Potůček využil situace, proklouzl otvorem, přeběhl vikýři a vyskočil. Než se gestapo i četníci vzpamatovali, zmizel v poli vysokého obilí. Rozzuřené gestapo naložilo dědečka do auta. Odvezli ho k doktorovi a k výslechu. Babička byla v době zásahu u dcery v Bohdašíně a vrátila se, až když byli četníci i gestapo pryč.

Tatínka vzali z hrobu

„Doufali jsme, že s námi zůstane na Končinách, ale gestapo si za pár hodin přijelo i pro ni. Rozloučila se s námi v úplném klidu, jen nás políbila na čelo a řekla: ‚Bůh vás opatruj, kluci.‘ Zůstali jsme tam s Vladimírem sami. A nikoho z nich už nikdy neviděli.“

Maminku, dědečka i babičku Burdychovou po výslechu odvezli do hradecké věznice a pak do pardubického Zámečku, kde je 9. července 1942 s dalšími obětmi heydrichiády popravili. „Tatínka nám dovolili pohřbít 3. července v šest hodin ráno. Pustili tam jenom mě, bratra a strýce s tetou, u kterých jsme první dny bydleli. Až později jsem se dozvěděl, že jeho tělo po třech hodinách vytáhli ze země, odvezli do krematoria a popel hodili do řeky.“ Stejně jako popel všech obětí popravených na Zámečku.

Pomoc už nenašel 

Bratři se stali sirotky. Starší Vladimír šel k strýci do Náchoda a Antonín k příbuzným do Rtyně v Podkrkonoší. Vladimír ještě pár let studoval na gymnáziu a potom přešel na lesnickou školu do Trutnova. Odešel z rodného kraje a málokdy se vracel. Láďa dostal hezkou hájenku v Krušných horách a žil si svůj život. Nechtěl o tom mluvit. Bylo mu tenkrát dvanáct, ale po tom odpoledni mu začaly šedivět vlasy.“

Antonín vystudoval lesnickou školu v Trutnově. „Žil jsem u hodných lidí, kteří se o mě postarali. Moje rodina mi ale hrozně chyběla. U nás bývalo veselo a já se najednou ocitl u starších manželů, kde do smíchu nebylo nikomu.“

Že se u nich na Končinách ukrýval hledaný radiotelegrafista Jiří Potůček, se dozvěděl až později od strýce ve Rtyni. Mezi lidmi se šeptalo, jak tragicky Potůček skončil. Při útěku se nestihl pořádně obléct ani obout. Ve skrýši na Končinách zůstala nejen vysílačka Libuše, ale také jeho boty, deníky a lahvička s cyankáli.

Mířil do Pardubic, tam ale zjistil, že všichni, u kterých v minulých měsících nacházel pomoc, jsou zatčeni a někteří už popraveni. Vysílen usnul v jednom remízku v Trnové, kde byl 2. července 1942 ve spánku zastřelen protektorátním četníkem Karlem Půlpánem. Na místě jeho skonu je pomník (souřadnice 50°3'4.97“N 15°44'58.46“E), pojmenována je po něm i blízká ulice.

Šárka Kuchtová, Paměť národa